Kterak blahodárně využít dětskou pracovní sílu

Dnes při pohledu z okna vidím, že letošní léto začíná být pomalu minulostí, vítr a lehký podzimní deštík panují na naší zahradě a na průzračné hladině bazénu se vyrýsoval podzimní design, vytvořený z drobných březových lístků. 

Dozrává rakytník, arónie, jablka i ořechy. Veverky si dělají zásoby na zimu. Prozatím vyhrávají, protože já, na rozdíl od veverky, jsem člověk z rodu „moderní“, čeledi „zaměstnaný“, tudíž mi moderní společnost, postavená na úplně jiných, skvělých, hodnotách znemožnila chovat se přirozeně a sbírat ořechy, vařit aróniové džemy, či sirupy a kopat brambory. A veverka se mi směje do tváře.

Letošní zima bude tuze tuhá, jak nás dlouhodobě varuje ruský medvěd. Což dělá zcela netakticky, protože nám všem a zejména naší vládě dává šanci se připravit a uplést si svetry.. Však my ten tvůj plyn, Putine, nepotřebujeme, klidně si z něho u finských hranic udělej ohňostroj! Budeme zase kutat uhlí, kult horníka bude obnoven. Dokonce i mě, umírněnou ekoložku, napadlo, že letos by asi byla ideální příležitost zbavit se všeho toho bordelu co se nám za roky nashromáždil na půdě. Vše co půjde spálit…ne, tak takhle ne! 

Předevčírem mi manžel slavnostně poslal na mobil fotku náklaďáku se sedmnácti kubíky dřeva, kterak stojí na naší zahradě, a počítám, že ani fotka mého budoucího novorozeného vnoučete (až za mnoho let samozřejmě), mě nedokáže rozveselit tolik jako tahle fotka starého náklaďáku plného NAŠEHO dřeva (ha!, už nemusíme závidět sousedům).

Manžel vykasal rukávy a začal sekat, řezat, štípat. Když jsem uviděla jeho skoro dětskou radost ze znovunabytého přirozeného pohybu, zahnala jsem všechny chmurné vzpomínky na jeho drobná zranění, která si přivodil téměř pokaždé, když se chopil na zahradě nějaké činnosti. Sanitka už má u nás své čestné parkovací místo. Hluboké řezné rány a zapíchnutý hřebík mezi očima mě už vůbec nerozhodí. Ovšem trochu mě znervóznilo, když mi, s dětskou radostí ve tváři oznámil, že mu brácha koupil cirkulárku. Bratrská láska a rodinné vztahy bývají složité.

Naštěstí se cirkulárka od dob mého dětství značně změnila a nejenže se u nás utěšeně navyšuje hromada dřeva, ale dokonce můj manžel stále může psát na počítači všemi deseti (tedy, mohl by, kdyby to uměl).

Jelikož máme poměrně velký dům, z prvorepublikových dob, a v tom domě dvě patra a dva byty, máme také nové ukrajinské spolubydlící. Naším domem se už více jak měsíc rozléhá smích, křik a ruština šesti dětí. Naše tři pozvolna přešly do ruštiny, místo aby tři ukrajinské děti přešly pozvolna do češtiny. Naši milí nájemníci pocházejí z Charkova (proto ta ruština) a občas mi pyšně ukazují fotky svého města, kterak vypadalo před válkou a které dnes už není. 

Takže děti tady máme, tudíž pracovní síla by byla. A jelikož je můj manžel nejspokojenější v roli dřevorubce a táborového vedoucího, dokázal tudíž plně využít dětskou energii k přenášení dřeva do obýváků ke kamnům. Děti si cvičí nejen své svaly, ale také logické myšlení, když musí poskládat polínka dřeva podél zdi tak, aby nespadla a někoho nepřizabila. A všichni jsou spokojeni, hlavně já, když vidím, jak jsem veverce vytřela zrak!