Lingvistické okénko, aneb když píšete, tak hlavně u toho nečůrejte

Když jednoho dne přišel manžel s tím, že jedeme na několik let do Ruska, že tam dostal práci, tak jsem si řekla: „Ale já přece neumím rusky!“

A malinko jsem znejistěla, ale jelikož jsem byla mladá, nezkušená a trapně sebevědomá, tak jsem si myslela, že si vystačím s angličtinou,

S touto představou jsem v Rusku vydržela dvě hodiny, asi tak zhruba do chvíle, než jsme se vymotali z mezinárodního letiště Šeremetěvo.

Pak byla Moskva a pak to další Rusko.

To, že se musím naučit rusky, jsem pochopila docela rychle. „Jsem jazykářka, ne úplně blbá, to se naučím.“ M A T K O, šlo ještě snadno, to ostatní začal být dost velký problém, zvláště, když začaly klomplikace měkkými a tvrdými znaky. Záhy jsem pochopila, že sice nejsem ještě stará škatula, ale s tím učením to už nebude velká sláva.

 Pokud si naši předci-obrozenci v 19. století mysleli, že je ruština naší češtině bratrským jazykem, pak asi netušili, že než stihnou z Ruska přivézt do Čech (bo v té době ještě nelítaly stíhačky) všechna ta slova, která posbírali spolu s bylinami, tak výrazně změní význam a budou znamenat něco úplně jiného!

Takže kvůli těmto jazykovým významovým posunům jsem dost často na ulici vzbuzovala pozornost, když jsem najednou zařvala na děti: „Hanba vám!“ ve snaze je upozornit na jedoucí auto: Pozor totiž v ruštině znamená hanba.

Dlouho jsem přemýšlela, co se mi snaží naznačit cedulka na chodbě v paneláku, kde píšou, že máme uklízet po svých pitomcích. Více jsem po slově pitomec začala pátrat ve chvíli, kdy ze školky přišlo oznámení, že máme poslat fotky dětí s pitomcem. No vida, pitomec je domácí mazlíček. V případě našeho psa je tento významový posun naprosto přesný!

Když jsem byla na józe a měli jsme „udělat něco se svým životem“, hluboce jsem se nad sebou zamyslela, než jsem si všimla, že ostatním se nadouvá a splaskává břicho.

Když dobrý ruský chlop mluví o děvkách, ještě to neznamená nic sprostého, jen prostě vypráví, co zažil s děvčaty na vesnici.

Když jsme u toho chlopa, tak vězte, že chlópok je bavlna a chlopók je tlesknutí dlaněmi.

A když si Čech chce koupit v supermarketu čerstvý chleba, který by třeba i voněl, tak nechci vidět, co za starou tvrdou, plesnivou hrudku by dostal: (čerstvyj=tvrdý, vonjeť=zapáchat).

A pokud v Rusku někomu něco pochválíte a nadšeně zvoláte, že je to úžasné, třeba, pánové, nové slibné známosti: „Ty máš nový účes, ten je úžasný!“ , tak se nedivte, že s vámi dotyčná přeruší kontakty. Užasny znamená totiž strašný!

A takto se nakonec z této česko-ruské jazykové podobnosti stávají mazané léčky.

Má nejstarší dcera se naučila rusky snadno a rychle a tak jsem s ní, v rámci mé těžkopádné výuky,  občas hovořila rusky. Jednoho dne se vrátila ze školy, práskla aktovkou někam přes chodbičku k záchodu (čímž zřejmě chtěla vyjádřit svůj vřelý vztah k ruské škole) a sebe pevně zafixovala na gauči.

„Mami, já mám hlad!“

„A domašněje zadanie u tjebje jesť?“

„Da, da, jesť… Jesť chaču!“

„Nu, i tjebje možna napísať jevo na dívaně?“

V dcerce to začalo bublat.

„Da, mámočka, vazmóžna, no ja etovo nedělaju boljeje šesťi ljet!“ A rozesmála se na celé kolo.

Hned jsem si uvědomila, že jsem zase popletla přízvuk ve slově psát -pisať, který má být na druhé slabice, jinak totiž nepíšete, ale čůrate. Takže mi moje dcerka sice správně, ale drze odpověděla, že je samozřejmě schopna na gauči čůrat, ale zhruba od dvou let už to nedělá.

Jindy jsem se hrdinně odhodlala procvičit si ruštinu s prodavačem sušených plodů a ořechů, což byl takový malý, sympatický mužík z Tádžikistánu, který se vždycky usmíval a chtěl si pohovořit. Začala jsem sebevědomě:

 „U nas balšaja sjómga, panimajetě?“ Něpanimal a  ze slušnosti se upřeně zadíval na vlašské ořechy.

Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že místo toho, abych se pochlubila, že jsme velká rodina, jsem hrdě prohlásila, že máme doma velkého lososa, jsem se také raději zadívala někam za piniové oříšky, rychle zaplatila a odkráčela za lososem. Sjemja a sjómga, nezní to stejně?

Když se chcete za něco pomstít svému muži, tak ho pošlete v Rusku do obchodu pro smetanu, protože nutně potřebujete dvě zakysané a dvě sladké. Můj choť se třikrát vrátil z obchodu jen se zakysanými smetanami (a snažil se mě přesvědčit, že to na ten dort určitě stačí) než se, tento hrdý muž a amatérský kuchař,  podíval do slovníku, jak se řekne sladká smetana.

„Vždyť přesně tak jsem to té prodavačce říkal, přece!“ zaťukal významně na slovník.

 „Asi se špatným přízvukem“, rýpla jsem si, „zřejmě to nebude dávajtě slivký, ale davajťé slívky a bystro.“

Každopádně teď už víme, že pokud vás prodavačka v Rusku nemůže poslat do háje rovnou, alespoň se škodolibě baví, když něco nemůžete najít a záměrně vás posílá k nesprávným regálům, nebo alespoň minimálně jen vágně mávne rukou nějakým směrem s všeobjímajícím popisem: sjudá…