Jím, jíš, jí...ŽEREME!

Když mi manžel jednoho večera, který jsme bezpochyby trávili v oboustranně dobrém rozpoložení, se skleničkou lahodného červeného moravského vína, tataráčkem na očesnekovaných topinkách...

...s mísou obloženou proleželým francouzským sýrem, maďarským uherákem a kvalitní českou šunkou, oznámil, že jedeme na několik let do Ruska, první co mě napadlo bylo: „a co tam budeme jíst?“

Jsem literatury znalá osoba a proto, když se hraje hra zvaná brainstorming zrovna na téma Rusko, tak mě napadne: Stalin, Idiot, babička se šátkem na hlavě, vodka, rakytník, atomová bomba, buchanka, Robert Ludlum a Alexandr Solženicyn. Jako správná demokraticky smýšlející, svobodomyslná dívka jsem Solženicinův Souostroví Gulag samozřejmě v osmnácti letech četla. Alespoň první čtyři kapitoly. A pamatuji si, jak začíná: V mezinárodním tisku se objevila zpráva, že na Sibiři byly objeveny zmrzlé ostatky (zřejmě člověka) z dob prehistorických. Než se tyto ostatky mohly dostat do vědeckých rukou, byly sežrány vězněmi z lágru.

„Tak, a co tam budeme jíst?“ Zeptala jsem se manžela starostlivě a uždibla jsem sýra a zajedla to tatarákem. Manžel se na mě podíval, převrátil oči v sloup, jako by se mi snažil mlčky naznačit, že drobný půst mi vůbec neuškodí a pak řekl: „Denní příděl v rusku je sto gramů černého chleba a sto gramů vodky. Pro rodinu bochník a lahev.“

„Vodku nemůžu, stále kojím.“ Odpověděla jsem a jelo se do Ruska.

Mé začátky v ruském obchodě Pjatěročka, což je obchod, kde se občas snaží schovat shnilé ovoce a prošlé uzeniny někam v regále dolů, byly často spojeny s dlouhým a usilovným hledáním něčeho. Všimla jsem si, že začínám být pro místní personál zajímavou atrakcí a zpestřením nudné pracovní doby, prodavači a prodavačky se sázeli, koho z nich oslovím svou srandovní ruštinou a na koho statečně vytasím-zcela zbytečně-angličtinu.

Také mi trvalo skoro dva roky, než jsem zjistila, že v Rusku prostě nekoupím kořenovou petržel (leda pod pultem), klasický kmín (leda náhodou), dětské piškoty a jiné drobnosti. Taky mi trvalo několik let, než jsem přišla na to, že nejlepší je nakupovat cokoliv na trhu.

Ruský trh, to je místo, kde vám z úst vytrysknou sliny jako tomu psovi od Pavlova. Nečekaně, nekontrolovaně. Rusko je obrovská země s mnohými spřátelenými republikami, kde je teplo i v zimě, takže v prosinci a lednu dostanete ta nejlepší, fakt nejlepší, ale opravdu nejlepší rajčata na světě. Žádné holandské tenisáky, ani zaprdlé kyselé čery kulky, ale opravdové, velké, šťavnaté rajče, plné chuti. Nakrájíte, smícháte se solí, olivovým olejem, podáváte s čerstvou bagetou. Děti se můžou popíchat vidličkou, když to před ně postavím na stůl.

Od bábušky na trhu koupíte tu nejlahodnější marmeládu z čerstvých malin nebo jahod na světě, od dědušky koupíte skvělé kvašáky. Naproti ve stánku si vyberete opravdu královské krevety, čerstvě uloveného candáta, nebo tresku, k tomu přidáte kuřátko normální velikosti (žádného steroidového šampiona) a ještě poučíte děti o všech těch mořských potvorách, co tam leží na ledu. Všichni vás, i vaše děti, už znají a prakticky vám nahážou do tašky váš pravidelný nákup.

Stará dobrá francouzsko-ruská tradice přetrvává dodnes, všude po širé Rusi najdete obchody Pjerekrostok, což je „křižovatka“, což je Carrefour, což je také křižovatka. Taková drobná jazyková hříčka. Pjerekrostok je slušný obchod, kde koupíte všechno, co normálně všude jinde v Evropě. Pokud ovšem dostanete chuť na francouzský sýr, francouzské víno, italský salám apod., pak si připravte děngy, protože zatímco u nás v Lidlu při francouzském týdnu zaplatíte za sýr třeba 50 kč, tak v Rusku za stejný sýr zaplatíte v přepočtu i 500 kč. Inu, sankce uvalené na obyčejný ruský lid… Pravdou bohužel je, že ruský sýr se nedá moc jíst a uzeniny taky stojí většinou za starou belu.

Proto je dobré soustředit se na starý dobrý ruský kaviár a šampaňské. Za slušné děngy si skvěle užijete. Chystáte se do Ruska a nemáte rádi ryby? Přehodnoťte své chuťové priority! Rusko je rybí velmoc a každý, kdo jen trochu může, naostří proutek, nasadí žížalu a jde na ózjero. Pokud je zrovna tuhá zima, vyseká díru do ledu (což se časem jeví jako nebezpečná kratochvíle, jelikož na deseti metrech čtverečních si vyseká díru zhruba deset rybářů) a nahodí udici. Pak chytí candáta, který ihned po vylovení zamrzne. A pak se vydá toho candáta prodat před Pjerekrostok nějakému cizinci, většinou mému manželovi. Ten toho candáta naporcuje mačetou na kapotě buchanky, já ho upeču a pak to sníme. Koloběh se uzavírá.

Před pjerekrostkem, nebo Auchanem (další francouzský supermarché v Rusku oblíbený) si na sluníčku hoví staré babičky, které nabízejí produkty ze své a boží zahrádky. V pozdním létě je to většinou rakytník, obří houby, scvrklá bio jablka, brusinky… a zase ty skvělé marmelády.

Červenec, září a říjen jsou měsíce arbusobraní. Vedle Pjerekrostku si postaví stánek farmáři z Azerbájdžánu, nebo obecně někde z jihu a každý den přivezou v kufru své staré Volhy várku čerstvých melounů. Znáte to, jak si v českém supermarketu těžko a složitě vybíráte meloun, který by nebyl hnusný? Nu, v Rusku vám zkušený melounopěstitel poklepe, vybere ten nejlepší a ještě přidá další, protože ví, že by mu stejně shnil a musel by ho vyhodit. Během těchto tří měsíců není vůbec těžké živit se jen melounama.

V Rusku existuje síť prodejen se zdravou výživou, nevím, nakolik je tamní produkce bio a jak by vyhovovala evropským předpisům, jisté je, že nám jejich výrobky chutnají. Tato síť prodejen se jmenuje Vkusvil a kdybyste někdy byli v Rusku a šli kolem Vkusvilu, tak si tam určitě, ale určitě kupte mango. Nikdy, nikdy a nikdy v Česku nekoupíte takové mango jako ve Vkusvilu. Lahodné, šťavnaté, sladké, prostě zralé…

V neposlední řadě musím zmínit mého oblíbeného malého Tádžika, který prodává suchofrukty a ořechy. Protože jsem jeho dobrá zákaznice, tak mi odpustil mou legrační ruštinu a s radostí dobrého obchodníka odměří vše „kak abyčna.“ Pistáciové ořechy, makadamiové ořechy, sladko-slané mandle, sušené mango, pomelo, jablka…“ Jednou jsem si povzdechla, že bych ho chtěla s jeho stánkem v Česku, protože něco takového tady vážně nemáme.

Nu, tak takto se v Rusku jí. Od dob Solženicyna se toho změnilo mnoho, k dostání je úplně vše, od prachobyčejného boršče s černým chlebem, v druhořadé špeluňce, až po mezinárodní kuchyni v luxusní restauraci. Jesť vše, co žaludek ráčí. Ovšem, připravte si děngy. Kak abyčna!