Experiment

"Jednou, až přijde problém, zkus jej pozorovat. Nic nepodnikej, nic nedělej. Jen pozoruj problém, jak si vede. Neangažuj se do řešení problému. Stále jej jen pozoruj. Nereaguj na jeho volání a zůstaň na pozici pozorovatele. 

Cítíš, jak ztrácí postupně svou sílu? Cítíš, jak problém přestává být problémem? Přišel a odešel a TY jsi neustále zde. Jsi prostředí - vnímání toho všeho. Jsi neposkvrněný a nejsi problémem. Tvá role je za všemi problémy, emocemi a myšlenkami. Jednou, až přijde problém, zkus jej pozorovat. Nic nepodnikej, nic nedělej. Jen pozoruj problém, jak si vede." 
Matrix-Neo

Nedávno jsem zcela náhodou narazila na tuto myšlenku a její vnitřní síla se mi tuze zalíbila. Řekla jsem si tedy, že až přijde ta správná chvíle, tuto myšlenku vyzkouším v praxi. Dny ubíhaly ve svém stereotypu. Již několik dnů nevylezlo slunko, byla zima a růžovkám se rozjížděla rýma. Hodiny ukazovaly teprve půl desáté dopoledne a já už měla vypráno, uvařeno, pekla jsem chleba a přemýšlela jako knihu bych si měla přečíst.
Vařila jsem si zrovna druhé kafe, když se z dětského pokoje začínal ozývat křik. Nejdřív hádka o puzzle. Voda na kafe vřela a já hledala čistou lžičku. Chvíli na to řev, že jedna druhé vzala panenku. To už mají to puzzle doskládané? Zalévám kafe, kapku mlíka do něj a sedám ke stolu. Rána. Řev. Rána. Vzpomněla jsem si na onu silnou myšlenku a rozhodla se, že ji zkusím realizovat v praxi. Řev, rána, jemné cinkání vysypávajících se dřevěných korálků po celém pokoji. 
Držím se, abych tam nevlítla. Jen ať si to růžovky vyřeší mezi sebou, je to jejich problém. Jenže kdo bude uklízet ten bordel po bitvě? Minule jej uklízely dva dny a stejně jsem jim nakonec musela dost pomáhat. Ono takové to noční dupnutí na duplo je hodně bolestná záležitost. Mimochodem, už víte proč se lego duplo jmenuje právě duplo? V hlavě si stále opakuju myšlenku, že když problém nechám být, vyřeší se sám. Růžovky přiběhly do kuchyně. Vika nemá ponožku, Kája tričko. Hluboký nádech nosem, výdech pusou. Dělám, že mě to nezajímá. Děvčata se přišla dohadovat za mnou. Potřebují soudce a toho já jim dneska nezahraju. Piju kafe a otvírám časopis. Dělám, že jsem děsně free matka a upozorňuji je, že je to jejich problém, který si musí vyřešit samy. 
Starší růžovka si mě podivně měří, mladší kňourá, že chce další puzzle (rozházet po místnosti!). Začínám tušit problém. Ten pohled se mi moc nelíbí. 
Obě růžovky nakonec opravdu odkráčí do svého pokoje, kde je chvíli klid. Hrdě se plácám po ramenou jaká jsem skvělá matka a problém se vyřešil sám. Když už je tam ticho ale nějak podezřele dlouho a já mám kafe vypité, nedá mi to, jdu zjistit stav situace. Tiše nahlédnu a v první vteřině se o mě pokouší srdeční slabost. Jestli měla Popelka problém se smíchaným hrachem a kukuřicí, u nás by to do plesu nestihla ani s třemi hejny holubů. 
Růžovky vytahaly a rozházely po místnosti snad úplně všechno co mohly. Puzzle, malé, velké, korále, plyšáky, nádobíčko z minikuchyňky, všechny knížky i pastelky. Fixy, kterým nejdřív sundaly víčka a i ta rozházely všude kolem. Jak dokázaly rozmontovat ten dřevený domek pro panenky? Obě komody plné spodního prádla teď zely prázdnotou. Kalhotky s Hello Kitty visely dokonce na klice u dveří. Celá skříň vyházená, peřiny z postelí roztahané po zemi. Proč jen jsem už dávno nevyhodila tu krabici plnou minihraček z kindervajíček? A doprdele, co tady dělá můj fén? Dýchám, myslím na Matrix, konec světa a chuť někam zmizet. Pozoruju problém a koukám, že si vede fakt dobře. 
Problém : matka, 1 : 0.
Když jsem se vydýchala z prvotního šoku a tajně snědla půl tabulky čokolády, klekla jsem na kolena a za pomoci zcela nahých růžovek (nechápu, proč mají potřebu se pořád svlékat!) se pustila do úklidu. Kolem poledne byl dětský pokoj skoro uklizený, problém odplul a já si slíbila, že na svoje dvě růžový děti už raději žádné další životní rady a poučky zkoušet nebudu. Příště bych to nemusela rozdýchat tak snadno.. :)  Můj malý osobní dodatek: Neova myšlenka se mi líbí a má něco do sebe. Pohled na realizaci této idee spojený se svými dětmi jsem samozřejmě trochu odlehčila. Už na začátku jsem tušila, že to nějak takhle dopadne. Jednou ale zkusím praktikovat v jiné rovině a určitě ne na dětech. Ty jsou totiž natolik nevyzpytatelné, že i to největší životní moudro se u nich může v danou chvíli seknout ;)