Lupa a všiváček

"Maminko, máme tu vši a stále se vracejí. Dokud dětem neprohlédnete hlavy, nesmím je pustit do třídy." Přesně takhle zněla věta učitelky ve školce, když jsem tam tento týden, už značně spěchající, odkládala růžovky.

Takže místo abych jim v poklusu převlékla kalhoty, natáhla legíny, obula papučky, pověsila bundy, poskládala svetříky, nachystala čepice na háček, opusinkovala, vyběhla před školku, skákala před oknem jejích třídy a s máváním na celou ulici hulákala "hezký den", jsem do pravé ruky dostala všiváček, do levé lupu a hledala vši. 

Hlavou mi prolétaly takové myšlenky jako co když tam nějakou veš najdu? Jak to ta učitelka jako myslela? Jakože my jsme ti přenašeči? Nebo to skutečně říká každýmu rodiči, který přivede dítě do školky? Co zavolám šéfovi, až se budu omlouvat, že na tu ranní poradu nedorazím? Přiznám mu ty vši nebo se vymluvím na sople a kašel? Jak dlouho se marodí se všima? Panebože, svědí mě hlava, mám se podrbat tady před tou učitelkou? Jsem podezřelá, třesou se mi ruce. Ať mě ta učitelka tak nesleduje. Mám taky vši? Má vši i moje babi, která celé včerejší odpoledne divočila s růžovkama? Dítě, nevrť se tak! Musí teď kňourat, že ji svědí hlava? Pomóc!

"Ták paniučitelko, my tu žádný vši nemáme," vydechla jsem s úlevou a hodila po učitelce triumfální pohled. Olíbala jsem růžovky, strčila je do třídy a s provinilým výrazem ve stylu "jako sorry, ale musíte hledat někde jinde" jsem si to nasměrovala ven ze školky.
Ve dveřích šatny jsem se ještě stihla minout s tatínkem malého Viktora a se škodolibou radostí zaslechla pichlavý tón učitelčina hlasu: "Tatínku, ve školce jsou vši. Tady máte lupu a všiváček. Prohlédněte malému hlavu, jinak ho nemůžu pustit do třídy."