Trochu filosofický problém Kypru

Ten plán se zrodil už před nějakými patnácti lety a před deseti se začal naplňovat. Řecká část ostrova Kypr se přetvořila v bankovní a finanční centrum, které se „vložilo“ do Evropské unie. Vznikl tak podivuhodný koncept daňového ráje uvnitř daňově rigidní zóny. Přijetí eura pak bylo svým způsobem geniálním završením projektu. Kypr se posadil na dvě židle.

V březnu 2013 se projekt zhroutil, židle se rozjely a Kypr právě padá ze svého posedu dolů. Chytré horákyně to mají v reálném životě těžké. Není snadné být oblečený i nahý zároveň. Zvláště, když nahota na veřejnosti končí povětšinou policejní celou.

Kolem řešení kyperské bankovní krize se omílá mnoho nesmyslů. Vystihují je slova jako znárodnění, orwellovské řešení, státem posvěcená krádež a tak dále. Skutečnost je však tato. Hlavní kyperské bankovní domy jsou na odpis, protože mizerně investovaly do zahraničních aktiv a jsou v úpadku. Kdyby jim nikdo nepomohl, tak vkladatelé nedostanou ze svých peněz (nad magickou hranici 100 tisíc eur) osmdesát nebo šedesát nebo alespoň dvacet procent, ale daleko, daleko méně. Finanční sektor Kypru dosahuje zhruba šestinásobku objemu domácího produktu ostrova. Objem vkladů nad sto tisíc eur se blíží 40 miliardám, to je bilionu korun. S jistou dávkou nadsázky jsou tyto prostředky shromážděny ve třech velkých finančních ústavech.  Přičemž všechny jsou v principu mrtvé, což platí jak z hlediska kvality jejich aktiv, tak především z hlediska jejich likvidity.

Kypr cíleně a dlouhé roky poskytoval daňově velmi přívětivé prostředí, což dalo velmi dobře honorovanou práci tisícům bankovních úředníků, tisícům právníků a jejich asistentek, tisícům auditorů a dalších specialistů na finanční služby. Vznikl obrovský sektor, který neměl nic společného s kyperskou ekonomikou jako takovou, s tím, co se na Kypru pěstuje, těží nebo vyrábí. To celé bylo vytvořeno díky příznivé daňové sazbě, uznatelným nákladům a dalším fintám, především přimhouřeným očím regulátorů a také benevolenci k takovým drobnostem, jako je například praní špinavých peněz. Kyperská ekonomika připomínala v posledních pořádně odvázané kasino, kde se točily obrovské peníze a kde se nikdo nikoho na nic neptal.

Kyperský kavárník si možná neuvědomoval, že polovina jeho tržeb jde z kapes lidí, kteří jsou živeni třeba poradenstvím, jak nejlépe využít rajské výhody daňového ráje. Jenže ony desítky miliard eur (povětšinou nezaplacených na daních v domovských zemích majitelů kont) také někde musely vydělávat. Kyperští bankéři je měli odpovídajícím způsobem využívat. Protože jich bylo obrovské množství zcela neodpovídající potřebám kyperské reálné (nefinanční) ekonomiky, bylo třeba je vyvážet, tedy nakupovat zahraniční aktiva. Ukázalo se však, že tyto peníze nejen nevydělávaly, ale dokonce byla značná část z nich nenávratně ztracena.

Existuje zajímavá otázka, kdo za to může, kdo má nést ztráty. Z toho, co píší české noviny a jak mluví čeští analytici, to vypadá, že klienti kyperských bank jsou obětí. Nesmysl. Pokud, tak vlastního chtíče a toho, že podstupovali riziko, které se naplnilo. Že nesou odpovědnost a následky, to je naprosto v pořádku. Bude jim „odebráno“ mnoho miliard eur (dvacet nebo možná i pětadvacet), ale ve skutečnosti mohou být rádi, že nedopadnou daleko hůře a nepřijdou o podstatně větší díl z oněch asi 38 miliard eur vkladů (vyšších než 100 tisíc eur). Samozřejmě je zde značná odpovědnost kyperského státu – on vytvořil tento extrémně rizikový systém přerostlého finančního sektoru. Pak jsou zde jednotliví bankéři a jejich rozhodnutí o způsobu investování peněz. A tak dále, a tak dále, a tak dále. Někde daleko – hluboko bychom našli i americkou politiku levných peněz a podpory hypoték, toto spouštědlo světové finanční krize. Hledání viníků pádů kyperských bank by se při troše důslednosti změnilo v nekonečný příběh.

Velmi podstatné jsou ale dvě poznámky, které musí být vysloveny. V okouzlení z machinace se vklady velkých bankovních klientů zaniká jedna informace. Kypr „zdaní“ vklady, což především znamená, že jejich značnou část převede spolu se špatnými aktivy do bankovních „košů na odpadky“. Zůstanou nějaká cenná aktiva a vůči nim zbytek vkladů (povětšinou oněch do sto tisíc eur). Tím se Kypr zbaví obrovské zátěže krachujícího bankovního sektoru. Dalších deset miliard eur mu ale půjčí v rámci svých mechanismů Evropská unie a Mezinárodní měnový fond. Tyto peníze budou pravděpodobně ztraceny – s pádem svého bankovního sektoru, který již probíhá, přijde Kypr o deset procent domácího produktu pouze v první vlně. Ta ale vyvolá další následky – nezaměstnanost, snížení důchodů domácností, pokles domácí poptávky, to všechno povede k dominovému efektu. Na jeho konci bude během dvou až tří let hospodářství zmenšené o třetinu, kde nezaměstnanost bude dosahovat míry nad dvacet nebo dokonce nad pětadvacet procent. Taková regionální krize není zvládnutelná bez vlastní měny. To velmi zpochybňuje snahu udržet Kypr v eurozóně. A během takové krize není možné ani pomýšlet na splácení deseti miliard eur. Většinu z nich posílají na Kypr evropští daňoví poplatníci, a tedy o většinu z nich také přijdou.

 A druhá poznámka. Kypr měl bankovní sektor asi pětkrát až šestkrát větší než vlastní HDP. A jaká to bude vichřice, až se začne třást finanční sektor v Lucembursku. Ten spravuje aktiva ve výši dvaadvacetinásobku domácího produktu.