Solárníci nás podvedli, občané to platí

Kdo sleduje alespoň částečně vývoj v tak zvaném solárním byznyse, ten nemůže být překvapen zjištěními kontroly Energetického regulačního úřadu u provozovatelů solárních elektráren. Nalezeny byly desítky pochybení. Urychlené zakládání a zprovozňování „solárních parků“ (což je neuvěřitelné zneužití slova park) během roku 2010, tak aby majitelé stihli co nejvyšší státní podporu, naznačovalo podvody a nepravosti hned. Nyní se ukázalo, že probíhaly v masovém měřítku.

V první vlně kontrol bylo prověřeno třicet projektů. Podle ERÚ byly ve dvou případech upozorněny na stav orgány činné v trestním řízení, celkem ve 28 byla objevena závažná pochybení takového rozsahu, že jejich výsledkem může být i (škoda, že až v krajním případě) odebrání licence. Bohužel (i když celkem pochopitelně) úřad nesdělil ty provozovatele, u kterých byly chyby nebo možná i trestné činy zjištěny, na další konkrétní věci si ještě budeme muset počkat.

Zatím to tedy nebude mít zřejmě vůbec žádný vliv na strašlivých více než 44,4 miliardy, které jenom letos zaplatí občané tohoto státu zcela zbytečně za podporu obnovitelných zdrojů energie. Je to do nebe křičící suma, která je jednou z brzd ekonomiky. Celý tento solární průšvih totiž patří do skládačky, která dohromady dává naši aktuální neradostnou hospodářskou realitu.

Potíž fotovoltaiky (a dalších „obnovitelných“ zdrojů) není v kolektorech na střechách rodinných domů nebo v tom, že si nějaká vesnice vybuduje na bázi bioplynu vlastní výtopnu. To jsou ty správné věci, které si podporu zaslouží a které však z oněch desítek miliard „požerou“ jenom drobné. Chybou jsou ty obrovské plochy polí zastavěné, hektary úrodné půdy osázené rychle rostoucími dovezenými rostlinami nehodícími se do našeho prostředí (ze kterých se drtí štěpka levněji, než sbíráním zbytků při těžbě v lese), nevzhledné a hlučné „větrníky“, jejichž produkce elektřiny v našich podmínkách teprve po pěti nebo šesti letech vyrovná energetické náklady vynaložené na jejich stavbu a ukování vrtulí. Ostatně to platí i o solárních panelech. Kdyby jejich výrobci měli platit cenu za elektřinu v takové výši, na jakou se vyhoupla v zemích, které jsou těmito panely zamořeny, celý tento průmysl by padnul den ze dne. Nehledě na fakt, že i v optimálním případě nejlepších myslitelných přírodních podmínek produkuje panel energii nutnou pro jeho výrobu asi dva roky. Což jaderné elektrárně trvá pouhých několik měsíců.

Pokud by se podařilo díky kontrolám u provozovatelů fotovoltaických elektráren některé z nich vyřadit z podpory nebo alespoň omezit, bylo by to výborné. Ale ve skutečnosti teď pouze dobíháme strašlivá pochybení učiněná před lety. Zároveň hrozí, že pokud se rozpadne tento parlament, nebudou přijaty naprosto nutné zákony a v příštích letech náklady občanů i podniků děsivě porostou v oblasti bioplynových stanic, kde je založeno na další miliardy nebo dokonce desítky miliard.

Přiznejme si konečně, že celý ten hloupý a nekonečně drahý systém podpory tak zvaných obnovitelných zdrojů vznikl a je udržován při životě s tím, že bere peníze podnikatelům a občanům, aby je nacpal úzké skupině podnikavců a čínským výrobcům panelů. Politicky je to jistě problém, z ekonomického hlediska je alespoň částečné řešení v podstatě jednoduché – je potřeba ihned, ale opravdu okamžitě, zastavit podporu pro jakékoliv nové zdroje bez rozdílu, kromě těch opravdu lokálních, jako je střecha rodinného domu. Je třeba opravdu důkladně prověřit okolnosti vzniku existujících zdrojů, a pokud to v některých případech půjde, tak je odstavit od vybírání kapes občanů. Bohužel, ty elektrárny, které již existují nelze jen tak zastavit, ale je potřeba využít naprosto každé příležitosti k tomu, aby se poměry v energetice vrátily do nějakých rozumných kolejí.

Obyvatel České republiky se v minulosti nikdo neptal, zda opravdu chtějí vydávat za elektřinu ročně o tisíce korun více, aby „chránili“ životní prostředí a dali vydělat čínským producentům solárních panelů. Podnikatelů a podniků také ne – přitom tato sranda pro mnohé znamená miliony korun ročně navíc, což zase znamená menší produktivitu, méně zaměstnaných lidí, nižší mzdy a zhoršení konkurenční schopnosti právě například vůči oněm Číňanům. Z toho celého plyne celkem jednoznačný závěr. Až zase příště bude některá vláda chystat takto výrazný zásah do práv občanů (jako je to, že budou nuceni platit obrovskou „ekologickou“ daň ve výši přes 40 miliard korun ročně), musí se těchto občanů nejprve zeptat, za to může udělat.