Hodinky nebo holínky, úředník nebo učitel

Ujasněme si to. Když někdo říká, že počet státních úředníků v roce 2022 vzrostl o zhruba deset tisíc, není to pravda. Ale věta, že se zvýšil počet zaměstnanců placených z veřejných rozpočtu o deset tisíc, ta pravdivá je.

Vůbec v tom není žádný rozpor. Tedy kromě skutečnosti, že určitá část lidí je buď neschopná nebo není ochotná akceptovat jinak banální fakt, že úředník a učitel jsou dvě odlišné profese.

Je to asi takto: Zdaleka nikoliv každý zaměstnanec placený státem je úředník. Naprostou většinou jde totiž o učitele, zdravotníky a lékaře, policisty, vojáky, hasiče, vědce a tak dále… Úředníci mezi nimi tvoří zlomek. Čili faktem je, že každý státní úředník je placen z veřejných rozpočtů, ale ani zdaleka nejsou všichni lidé placení z veřejných peněz státní úředníci.

Ergo kladívko je tvrzení o nových 10 tisících úředníků proste lživé.

Mimochodem ten růst není nějak politicky dán ve smyslu, že by tato nebo kterákoliv jiná vláda v dané oblasti přišla s nějakou zásadně odlišnou politikou. Loni počet úředníků v pravém smyslu slova sice trochu poklesnul, ale jak bylo řečeno, celkem přibylo deset tisíc lidí ve veřejném sektoru. Během druhé poloviny minulého desetiletí (tedy za jiné vlády) se počet zaměstnanců veřejné sféry zvýšil o „úctyhodných“ 80 tisíc. Úředníků z toho bylo relativně málo. To jen na okraj, aby snad nevznikl dojem, že se děje něco nového.

Vraťme se zpět. Veřejný prostor je zaplevelen nesmyslem, kterému přes zjevnou absurditu řada lidí věří jako slovu Božímu. S tím už toho moc nenaděláme. Mnoho lidí totiž přísahá na řádově větší absurdity, jako že Země je placatá, případně, že je dutá a uvnitř té duté koule je jiná, daleko větší nebo že Nikola Tesla objevil čistou energii, ale byl umlčen žido-zednářskou mafií majitelů uhelných dolů a ropných vrtů. Proti tomu je deset tisíc úředníků navíc za rok vlastně docela uvěřitelná drobnost. Jasně, soudný člověk si začne počítat nové kanceláře, podlahovou plochu, kolik lidí by připadalo na jedno ministerstvo, kolik budov by se muselo přikoupit nebo postavit… Dojde k tomu, že deset tisíc skutečných státních ministerských úředníků za rok nemůže přibýt už jenom pro technické potíže. A proto aniž by věděl něco dalšího, tak je mu jasné, že někde není háček, ale pořádný hák.

Ale kam v našem světě dojdeme se soudností, že?

Vlastně je to celé banalita povýšená však tím, že ji opakují i lidé, kteří by ten rozdíl měli dobře chápat a přesně znát.

Přesto je tady jedna otázka, která je skutečně legitimní a podstatná: Co vlastně růst počtu zaměstnanců placených z veřejných rozpočtů znamená, co přináší, co naznačuje?

Těžká odpověď. Jistá je jen jedna věc: Takhle to být nemá.

Dlouhodobé bobtnáni veřejného sektoru je principiálně špatně, a to dokonce i v tom případě, že největší část přírůstků jsou učitelé a s nimi další profese, které zcela jistě budeme brát za užitečné, potřebné a hodné úcty.

Ukazuje se, že veřejné služby a celý veřejný sektor potřebuje podrobit stejně zásadní reformě, jako penzijní systém, daňový systém, onen zcela z kontroly vymknutý dotační prales (obsluhovaný mimochodem celou armádou administrátorů a úředníků) a pár dalších oblastí. Ukazuje se, že jakkoliv žijeme v jedné z nejbohatších společností na světě, náš budoucí růst je ve vážném nebezpečí zbabělosti a neschopnosti prosadit změny.

Co riskujeme? Samozřejmě stagnaci. Ale také to, že ony změny za nás udělá technologický pokrok, robotizace, automatizace a především umělá inteligence. Že místo alespoň nějak řízených změn v podobě reforem se nám to všechno začne sypat na hlavu.