Odpočívej v pokoji, Řecko

Jediným způsobem řešení „řeckého problému“ je, že ho vyřeší Řekové. Všechny zahraniční pomoci, složitě organizované půjčky, dokonce i odpuštění dluhů, to všechno jsou berličky.

Ale třebaže o berlích, tak jenom Řekové mohou dát dohromady svoji vlastní zemi. Pokud ne, tak my ostatní z okolí můžeme přes jakoukoliv dobrou nebo špatnou vůli říci jenom: Odpočívej v pokoji, Řecko.

Zábavné je, že o Řecku teď mudruje kdekdo. Jenom na iDnes se objevily za poslední měsíce stovky textů spáchaných jak naprostými neználky či naivními (o to nadšenějšími) studenty, tak i ekonomy populárních jmen (někteří a některé z nich si pletou významy slov default a bankrot). Povětšinou jsou to texty razantní, dynamické a velmi akční. Kdyby to dali autorovi tak na týden do ruky, problém by byl vyřešen. Za balastem slov je ale prázdno – jak v případě autorů amatérů, tak i profesionálů. Obzvlášť vtipné je, že ty texty jsou si strašně podobné. Začínají nějakou lidovou moudrostí, kterou říkal už blogerův nebo blogerčin strýček či dědeček, či nějakým příběhem z dětství, pak je tam omáčka a na konci si pachatel článku vzpomene na předka se slovy: „A tak si říkám, že už děda by jim řekl – jděte se vycpat“ nebo něco podobného. Čím absurdnější nápady jsou předloženy a čím víc se to hemží daňovými poplatníky a chudáky občany, tím vyšší čtenost a karma. Je jim přáno.

Jenže i když to někteří ekonomové a ekonomky odmítají akceptovat, tak Řecko je v Evropě. Což je problém. A z  bankrotu jedné nepříliš podstatné země to dělá potíž tak říkajíc kontinentálního rozsahu.

Kdyby bylo Řecko v Jižní Americe a psaly se sedmdesáté roky minulého století, mohli bychom doporučit léčbu Pinochetem. Privatizace, úsporné vládní finance, dobrá daňová politika a (bez náznaku hanlivosti) pořádek ve státní správě i na ulicích. Legendárnímu generálovi a jeho „vojenské juntě“ připisují historici asi 3600 obětí, desítky tisíc lidí emigrovaly. Existují výzkumy, podle kterých by jenom komunistická pozemková reforma a již započaté zhroucení finančního systému země, což byly výdobytky a výsledky vlády prokomunistického prezidenta Allendeho, přinesly desítky tisíc obětí – ale to je vedlejší. Jsme v Evropě a chilský model stejně nepřichází do úvahy.

Zvláštní je přesvědčení mnohých blogerů, že bankrot státu je něco běžného a skoro normálního. Jistě, v posledních třiceti letech zbankrotovala spousta zemí a některé to stihly i dvakrát či třikrát. Ostatně Chile byla asi tak měsíc před státním bankrotem, když do ulic vyrazily tankové divize. Ale pozor, ani v ostatních případech v podstatě nikdy nešlo o standardní demokracii nebo bankrotem procházely státy, kde hraje značnou roli armáda (i jenom to, že obyvatelstvo musí počítat s tanky v ulicích a podobnými radovánkami, chladí horké hlavy). Namátkou si řekněme pár adres tradičních bankrotářů: Argentina, Brazílie, Mexiko a další země střední i Jižní Ameriky, Jižní Korea, Rusko…  Všechno státy, kde umějí šípy létat proklatě nízko.

(Někdy má státní bankrot opačný výsledek a vede naopak k demokratickým změnám – to platí třeba o Argentině.)

Hnidopiši nyní připomenou Island a Irsko. To jsou ale jiné příběhy. Ani jeden z těchto bankrotů není podobný těm výše uvedeným, mají naprosto jiné hospodářské důvody. To nejsou srovnatelné situace a ekonomiky těchto zemí byly samy o sobě zdravé.

Ať si blogeři nebo ekonomové nebo politici v Čechách, V Německu nebo ve Francii říkají, co chtějí, nakonec stejně řešení řeckého problému musejí najít Řekové. Jestli to budou dva roky zmatků a stávek, vypalování domů, bitek v ulicích a totální rozpad moci, jestli to budou výbuchy anarchie blízké občanské válce (v tom má Řecko dlouholetou a nesmírně krvavou a brutální praxi) či naopak sice vzteklé, ale alespoň trochu disciplinované snažení a urputná práce, to může ovlivnit pouze kvalitu berlí, jaké budou Řecku poskytnuty.

Jestliže Řecko přes všechny sociální a jiné problémy splní podmínky pro poskytnutí pomoci a dá věřitelům výhled, že v nějaké budoucnosti nepříliš vzdálené bude schopno dosáhnout vyrovnaného rozpočtu (klíčový předpoklad nějakého budoucího vrácení dluhů), pak může dostat celkem kvalitní berle. Například odpuštění části dluhu, odklad splátek, nějaké rozložení v čase – lidově řečeno, když bude Řecko „držet hubu a krok“, je možné mu pomoci. Zdá se to ošklivě řečeno? Ale ono není nic hezkého na tom, že země dluží skoro 400 miliard eur a nemá ponětí, jak by je mohla splatit.

V Aténách létaly zápalné láhve, lůza vypalovala domy a anarchisté se bili s policií, parlament však přijal balík úsporných opatření. Nejsou ideální, nejsou určitě dostatečné, ale Řecko se pomalu, velmi pomalu přibližuje politice, jaká by mu mohla přinést v budoucnosti stabilitu a následně i růst.

Pokud ale anarchie a nerozum zvítězí a v Řecku vyhrají ve volbách síly, které nebudou ochotné spolupracovat s věřiteli, pak přijde opravdový bankrot. Což znamená odchod od eura a sociální otřesy takového rozsahu a intenzity, jakou Evropa nezažila od konce Balkánské války.