Jak se v politice mlátí cihlou do hlavy (zezadu)

Byl to docela dobrý nápad od předsedy sociálních demokratů Bohuslava Sobotky a šéfa strany ANO Andreje Babiše, že by podstrčili lidovcům ministerstvo zdravotnictví. Avšak KDU-ČSL je strana navazující na Josefa Luxe, takže její představitelé nejsou jelimánci z vesnice.

Přihrát malému partnerovi resort zdravotnictví by bylo mistrovské. Je třeba vidět souvislosti. Nejprve přispěli sociální demokraté a konec konců významnou měrou i ANO ke zrušení poplatků ve zdravotnictví a to nakonec k totálnímu zrušení. Vytvořily tak společnou rukou v příjmech pořádnou díru v objemu asi 5,3 nebo spíše 5,5 miliardy korun. To není málo, jde bratru o 1,7 procenta celkových výdajů ve zdravotnictví. Jenže poplatky měly také určitý regulační význam – tedy měly bránit tomu, aby lidi nechodili k doktorovi s každou hloupostí. Tedy lze předpokládat růst poptávky po péči. Těžko říci, jak velký, ale kdyby to byly jenom tři miliardy korun v nákladech, tak celková díra v rozpočtu resortu zdravotnictví je 8,5 miliardy, to jsou už skoro tři procenta nákladů.

Posadit ministra za lidovou stranu do takového křesla a s takovým dárkem od smějících se „partnerů“ nezavání zrovna přátelskými vztahy v koalici. Tomu se říká libeňská, či žižkovská férovka. (ze zadu cihlou do hlavy)

Tento drobný příběh ale především ukazuje na něco jiného. Nebo na celou hromádku jiných okolností. Jednou z nich je oblíbené tvrzení o bezplatném zdravotnictví. Zdravotnictví není bezplatné, protože nic není zadarmo. Je tvrdě zaplacené a stojí nás v základní linii asi 300 miliard korun ročně, ve skutečnosti s investicemi a s dalšími náklady minimálně 350 miliard korun. To je asi 35 tisíc korun ročně na každého občana. V tom nejsou peníze, které jsou vynaloženy v doplatcích na léky a v útratách za ty služby a postupy, které nejsou hrazeny z veřejného pojištění a dalších zdrojů.

Zrušení regulačních poplatků je jistě populární tah, zvláště u těch, kdo zdravotní péči opravdu spotřebovávají, ale náš systém má dlouhodobě problém s kontrolou spotřeby, takže regulační poplatky plnily určitou funkci distribuce nákladů ze skupiny „všichni“ na skupinu „konzumenti“. Tím měly tuto konzumaci omezovat na takové situace, kdy je potřebná – můžeme to pokládat za asociální, ale ve skutečnosti jinou regulaci nemáme. V dnešním systému je totiž v podstatě možné, aby jeden pojištěnec navštívil postupně tři nebo téměř jakýkoliv počet lékařů a nechal si od nich udělat ta stejná vyšetření a vyslechl jejich diagnózy a nápady, jak situaci řešit. Zní to na první poslech obskurně, ale podle některých odhadů jsou takto spotřebovány miliardy nebo dokonce desítky miliard ročně. Což je dáno tím, že systém nemá jednotnou a společnou evidenci úkonů a takové jednání pacienta je vlastně nepostižitelné. Mnoho lidí bere množství léků, které jsou buď duplicitní, nebo dokonce působí proti sobě, protože v systému je zmatek.

Především však můžeme očekávat razantní růst spotřeby zdravotní péče a to již v nejbližších letech v přímé závislosti na stárnutí české populace. Co se nákladů týká, rostou úměrně věku – to je zcela nesporná pravda. Kdyby zůstaly nynější ceny a nynější zajištěné standardy, během zhruba deseti let se náklady z veřejných rozpočtů dostanou na půl bilionu korun a za dvacet let to bude bilion. Což je tisíc miliard. Nyní jsou ony základní náklady na zdravotnictví asi 8 procent českého HDP. Tento poměr vzroste na deset nebo jedenáct procent za oněch deset let a na dvacet procent někdy kolem roku 2030.

Opravdu je to vhodná chvíle na to, dělat si kariéru na rušení zdravotnických poplatků a zabývat se vzájemným dětinským podstrkáváním ministerských křesel?