A teď to všichni zaplaťte!

Recese se vrací. Daně porostou. Euro je na odstřel. Čína se zadýchává. V Rusku roste nespokojenost. A kolem toho všeho bobtná směs názorů a třenic. Kde hledat alespoň špetku optimismu?

Evropské prasátko je v problémech a možná dopadne opravdu zle - na jatkách. Jeho osud mají v rukoui Češi.iDnes - Profimedia.cz

V tom strašném binci, ve kterém se náš současný svět nachází, je to opravdu těžké. Pro v podstatě malou a otevřenou ekonomiku s nevýznamným domácím trhem ještě těžší. Ale jako obvykle v podobných situacích tu jedno řešení je. Lze ho formulovat asi takto: Neplatit cizí dluhy, ale vlastní. Neřešit cizí problémy, ale svoje. Uklidit si doma a pak se teprve koukat ven, jak to tam vypadá. Nejlepší službu pro naše sousedy a spojence ekonomické i vojenské můžeme udělat tím, že se postaráme o sebe a nebudeme nikomu na obtíž, nebudeme ostatní zaměstnávat svými potížemi.

Fakt je, že v době dezintegrace nebývalých rozměrů je dosti obtížné udržet takovou strategii a faktem také je, že v zemi rozpolcené politicky, v zemi bez dostatečně pevné politické struktury, je to ještě těžší. Pokud by náš stát fungoval maximálně efektivně a byl výkonnou formací bez velkých ztrát, byli bychom na tom o poznání lépe. Ale takoví nejsme. Žijeme v zemi, která sice za posledních deset či patnáct let dokázala svým občanům zajistit značný růst životní úrovně, ale zároveň v zemi, kde část tohoto růstu byl na dluh. Jak na dluh vládní, tak na dluh rodin samotných.

Máme svoje obrovské vlastní problémy a do toho přichází ataky z ciziny, které jsou velmi silné a velmi nebezpečné. Chce se po nás, abychom přispěli na jejich řešení v době, kdy máme sami málo a kdy se každý den dozvídáme o dalších a dalších nehospodárnostech. Chce se po nás půjčka 90 miliard korun na záchranu jiných zemí. Naše rozhodování, zda půjčit nebo nepůjčit je přitom pod obrovským tlakem časovým i argumentačním.

Nechme tuto věc chvíli stranou a podívejme se, jaké jsou vlastně naše skutečné problémy. Klíčová potíž – rozval státních i municipálních financí je krátkodobě řešitelný jediným způsobem, a to způsobem mizerným a špatným. Nezbývá než na rok, dva nebo tři zvýšit daňovou zátěž a diskuse může být jenom o tom, jak a komu. Jak tuto nutnost rozložit mezi bohaté, mezi střední vrstvu a mezi ty, kteří na tom nejsou dobře. Mezi občany a firmy. Jak ji rozložit tak, aby byla co nejméně dotčena práva občanů. Další krok je stejně jasný a minimálně stejně obtížný – po dvou dekádách slibů a vytáček musí politická reprezentace konečně přistoupit k tomu, co slibuje před každými volbami, totiž zásadně snížit nároky na financování státu a jeho fungování.

Z toho se musí odvíjet také náš postoj ke krizi eura. Není to naše krize, ale dotýká se nás. Eurem neplatíme, ale touto měnou se platí v zemích našich nejdůležitějších obchodních partnerů. Dluh vzniklý v eurozóně není náš dluh, ale je to naše koule na noze. To však neznamená, že ho máme slepě platit. Pokud bychom o tom měli uvažovat, tak pouze v případě, že politická dohoda uvnitř eurozóny o příští fiskální střídmosti bude jasná a bude obecná, dostatečně tvrdá a pokud bude znamenat, že po ni již nepřijde žádné další Řecko nebo Itálie. Pokud z ní vyplyne, že Belgie i jiné rozhazovačné státy zaplatí, co zaplatit mají. Kdo na ni nepřistoupí a nezaváže se jednoznačně k tomu, že jeho dluh je jeho dluh, musí z kola ven. Jinými slovy taková dohoda musí primárně obsahovat mechanismus ne k tomu, jak neposlušný stát popohnat k Soudnímu dvoru a tam marně diskutovat, ale jak ho oddělit od eurozóny, jak odříznout beznadějný problém i za cenu potíží, jejichž řešení v tuto chvíli neznáme. V takovém případě, s ohledem na naše obchodní zájmy, lze s krvácejícím srdcem a zaťatými zuby uvažovat o účasti na tomto dobrodružném plánu. Nikoliv však slepě splnit zadání. I když jsme země malá a nevýznamná, musíme umět partnerům definovat podmínky, za kterých k tomuto projektu přistoupíme. Jsme zvyklí těm velkým okopávat kotníky a podloudně je přechytračit. To není férová taktika. Je čas naučit se říci podmínky a vybídnout mocné partnery k tomu, ať je buď vezmou, nebo nechají být. Co se týká plánu na obnovu fiskální odpovědnosti v eurozóně i v celé Evropské unii, tam bychom měli být lídry mezi konzervativními jestřáby. Čím tvrdší cíl bude stanoven, tím bude sice bolestnější okamžitý dopad v příštích třech letech, ale o to nižší budou celkové náklady pro kontinent.

Jsme ve fázi prudkého poklesu do další krize. Zaplatíme to, co jsme promrhali v minulých letech a desetiletích. Ale přemýšlet bychom měli ne o tom, jak tuto krizi zahladit a urovnat, jak se z ní vylhat. Přemýšlet bychom měli o tom, jak si ji protrpět efektivně a vyjít z ní připraveni na růst.