Západní spojenci nás zradili, jedině Edvard Beneš měl odvahu vyvěsit bílou fangli na Hradě, abychom mohli přežít i my a pomlouvat jej.
Pan prezident Beneš musel odjet z vlasti, neboť byl v novém státě neakceptovatelný. Ano, zradili nás spojenci, kteří chtěli po hekatombách obětí 1. světové války doma mít svůj klid a mír a ani jejich armády nebyly v takovém stavu, že by byly schopné bojovat s fašistickým Německem, který od roku 1935 přešel na válečnou výrobu.
Zajímavý je případ Polska, o kterém Beneš ve své knize „Paměti – od Mnichova k nové válce a k novému vítězství“ uvádí:
V letech 1932 – 1933 jsme se s ohledem na blížící se konflikt s Německem pokusili o dohodu. Odpověď nepřicházela. Za to však 26. Ledna 1934 byl podepsán v Berlíně známý – a ostudný – pakt polsko – německý, čímž příprava Německa na jeho útok v letech 1938 – 39 byla podstatně umožněna. Pilsudski patrně chápal, že politika dohody s demokratickým Československem je neslučitelná s nedemokratickými a nesociálními tendencemi jeho polofašistického režimu polského, podporovaného polskou aristokracií a reakcí.
Na Polsko a ostatní spojence měl Beneš pifku, ale Sovětský svaz když ne chválil, tak alespoň chápal, jako je tomu uvedeno v rozhovoru s poslancem Švermou:
Plně jsem si uvědomil, že naši komunisti jsou pod vlivem komunistů ruských… Sovětský svaz podepsal dohodu s Německem, aby získal čas pro sebe – a že zakročí ve smyslu především anebo výlučně revolučním ve chvíli, kdy oba válečné tábory budou tak vyčerpány, že nebudou mít síly sociální revoluci se bránit a ubránit. Ostatně se domnívají, že v téhle chvíli se jim v každém případě podaří zrevolucionovat i Německo.
Beneš neočekával, že účastenství Sovětského svazu bude jen revoluční, nýbrž že bude, ať chce nebo nechce, opravdu bojové, tj. účastní se nakonec války se svými mocenskými cíli jako každý stát.
Z toho důvodu ho nepřekvapovaly zprávy o zdrženlivém , ne-li negativním chování komunistů na počátku tehdejšího národně osvobozeneckému hnutí.
Jsou to jen dvě zajímavosti, které mě zaujaly. Když jsem pročítal dědečkův deník, divil jsem se jeho slovům, že Polsko nás zradilo, takže jsem si jeho slova tímto osvětlil. Zdá se, že malé Československo bylo tehdy západním vládcům ukradené, zatímco mnohamilionové Polsko, bylo přece jen něco jiného. Ale je to jen domněnka.
Benešův příklon k Sovětskému svazu, který z knihy vyplývá, mohl být dán Benešovým traumatem z Mnichova. Též to může být i tehdejším vydáním knihy, jež mohlo být, jak už to tak bývá, tehdejšími vítězi upraveno. Typografickou výpravu zpracoval Karel Svolinský, jehož známe jako navrhovatele slavného olomouckého orloje s dělníky, rolníky a pracující inteligencí. Třetí vydání, které mám právě po dědečkovi, vyšlo v únoru 1948. Knihu vydalo nakladatelství Orbis, Praha 12, Stalinova 46, cena vázaného výtisku byla dosti vysoká, stálo to celých 195 Kč.
Beneš snil o tom, aby Československo bylo mostem mezi Západem a Východem. Již v roce 1946 mu do jeho snů na universitě ve Fultonu hodil vidle Winston Churchill: Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Co Churchill ve svém děsu před komunismem nastínil, komunisté vybudovali.
Projev pokračuje: Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou. Vše je v té či oné formě nejen předmětem sovětského vlivu, ale ve velké míře a mnohých případech také předmětem rostoucích opatření kontroly Moskvy.
Dá se z těchto slov usoudit, že s Československem již v roce 1946 nepočítalo? Zradil nás Beneš, nebo Západ?
Ve světle tehdejších zkušeností se Západem nám pro dnešek vyvstávají další otázky.
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/projev-w-churchilla-na-univerzite-ve-fultonu-5-3-1946/
