Válčili jsme za Husáka – ženy na vojně

Dámám v ozbrojených silách se říkávalo vojenské matrace. Možná to byl relikt z dob válečných, pokud vím, nic takového se u nás nedělo. Občas byly na útvaru padlé ženštiny, které vyhověly za hrstku rýže.  

Mazáci nám vyprávěli story o dívce, na níž se prý vystřídala celá rota. Ona nešťastnice byla zřejmě frigidní, neboť zatímco hoši na ní ukájeli své pudy, ona přitom mužském lopocení si v poklidu kouřila darované cigarety. Mnoho vojínů za svou chvilku rozkoše zaplatilo kapavkou, sem tam i nějaká muňka našla v jejich pubickém ochlupení svůj skromný příbytek.

Ženy, které pracovaly v kasárnách, byly pouze předmětem vlhkých snů a nenaplněné touhy. V kantýně pracovala dáma v nejlepších letech, my jsme tam chodili zadem pro basy limonád. Starší chlapík, který obchod vedl, vždy po našem zabušení na dveře zavolal: "Heslo!" My odpověděli: "V kundě veslo!" teprve pak jsme byli vpuštěni a mohli jsme se kochat krásnou paní. Ona dáma měla ještě krásnější zlatovlasou dceru: ta prošla-li kolem nás, my uhranutí její nádherou jsme jí sledovali, až nám oči z důlků mohly vypadnout, a když přijela na kole, postavila ho u brány na stojan, rujný vojín Rudler ke kolu přiběhl, a jal se očichávat sedlo, na kterém se vznášela její rozkošná sedínka. Laskavě jsme jí kvůli její maličké postavě říkali kapesní mrdátko. Ach, těch představ jakou jí asi má!

Pak zde na útvaru byla prádelna, zde pracovala Bartoška. Byla manželkou postrachu útvaru paragánů nadporučíka Bartoše, který v čas bojové přípravy na své mužstvo křičel: „Z největší prostějovské kurvy jsem udělal manželku, z vás udělám vojáky!“

Tato ženština sice mnoho krásy nepobrala, chodila kolébavým krokem: její krátké nohy do obráceného účka, jakoby samy světu říkaly, že její rozkrok je stále připraven pojmout jakékoliv množství hřebců i hřebečků v jakékoliv denní i noční době. Ač nehezká, vyzařovala z ní nestoudná neřest, její oči plály hříchem, namísto svěcené vody bylo její tělo pomazáno lepkavým mlíčím ejakulátu mrskajících se spermií, jež unikly osudu stát se vojáky ČSLA.

Kotelna, to bylo pravé místo, kde prostějovské krásky dávaly vojínům za mísu čočovice. Pamatuji na pohlednou dívku, která sem zabloudila, vida jí, Vojín Horčičák se dožadoval, abychom losovali v jakém pořadí za ní půjdeme. Ona se sprchovala asi po dlouhé době v teplé vodě a volky nevolky, i přes Horčičákovy protesty byl za ní do sprchy mírným násilím dostrčen Tom Forest, on však byl slušný hoch, řekl jí ahoj a zeptal se, jestli To chce, zřejmě nechtěla. A tak Tom nechal děvče děvčetem a raději jsme došli do prostějovských železáren pro pivo. Měli tam pivo sedmičku. Mnoho jsme jich vypili, ale opilost se nedostavovala. Mezi tím Horčičák stále brousil kotelnou a dožadoval se nějakého pořadníku. Dívka způsobně jedla večeři bagrem z ešusu.

Na letišti nedaleko hangáru byla mazutová kotelna, velice úzké a nepohodlné místo na cokoliv, přesto i zde chvíli přebývala dívka v nesnázích. Opilý vojín Balcar jí stále nazýval Kiki a ona mu mnohokrát odpovídala: „Já nejsem Kiki, já jsem Markéta.“ Vojín Balcar přitakal a řekl: „Já vím Kiki.“ Nějakou náhodou se do tohoto doupěte dostal vojín Swienczik, drobný dobrý hoch od Ostravy, též jehovista, který byl na parkhospodářský den vždy kamsi uklizen, neboť jehovisté mají svatý den právě sobotu: pomni bys den sváteční světil. Vojín Balcar žádal po Kiki, aby jej zasvětila do tajů lásky, avšak vojín Swienczik byl velice rozpačitý a se styděl natolik, že do civilu odjížděl nepolíben, zato vojín Balcar od ní chytil muňky.

Jednu z krásek z kotelny jsem potkal s vojínem Schovancem v jedné z prostějovských hospod, byla zde s kamarádkou, která byla hezčí a štíhlejší, avšak mně se zalíbila obryně z kotelny, věděl jsem, že se nedá dlouho přemlouvat. Po pátém pivě se mi začala líbit ještě víc, po sedmém to bylo nejkrásnější děvče na světě. Ruce jako pradlena, leč její baculaté neposedné prstíky slibovaly daleko větší rozkoš, než upocená samohana pod dekou. Při desátém pivu jsem jí zištně nabídl, že bych jí doprovodil, jen si musím dojít na záchod. Když jsem se vrátil, děvče zmizelo.

Ano, ženy na vojně byly většinou předmětem naší touhy a vlhkých snů…Za ženáči a za  hochy jezdily přítelkyně, jedině oni tak s nimi mohli zažít vysněný koitus, o němž nám po večerce dlouze a dlouze vyprávěli.

Málem bych zapomněl na „polní poštu“. Podnikaví půlročáci napsali inzerát do seznamky časopisu Mladý svět. Přišlo hafo odpovědí, jen si vybrat, což mnozí z nás udělali. Já a Tom Forest jsme si losli kamarádky z Bruntálu, jmenovaly se Vlasta a Míša. Napsali jsme jim krásné dopisy, po jejichž otevření musel kapat alkohol z každá řádky. Vzpomínám si, že jsme sami sebe označili za umělce, pak zde bylo tolik hovadin, že rozumný člověk by na něco podobného sotva odpověděl.

Rozumná byla Míša, avšak Vlasta to nevzdala a odepsala a dokonce přiložila fotku. Ihned jsem se zamiloval a začal psát do Bruntálu jak divý. Každou noční službu dozorčího jsem smolil pismo a toužebně čekal na odpověď. Bylo to krásné. Po vojně za mnou přijela, já přijel za ní do Olomouce, to bylo naše poslední setkání, v čase míru byl jsem úplně jinde, můj zájem skončil.

Ještě přes propast času se Vlastě z Bruntálu omlouvám, byl jsem zkrátka lehkovážné pako.