Zatímco naši poddůstojníci již jezdili na dvěstě padesátkách po rotě, nám ještě hořel vajgl na peróně, ale pomalu a jistě jsme si zvykali. Nastaly Vánoce.
Stále jsme se školili, pochodovali, cpali se humusy od chemiků, chodili na vycházky a také na PVS sledovali mezinárodně politickou situaci, která se pro nás nevyvíjela dobře.
Psal se prosinec roku 1981. V sousedním Polsku to vřelo, naše armáda jako pevná hráz socialismu byla v pohotovosti. K nevelké radosti poddůstojníků byly zrušeny opušťáky i vycházky. Pokud se pamatuji tak opuštění útvaru trvalo dva dny plus čas na cestu. My mladí neměli nárok, mohli jsme akorát plakat pod peřinou, vzpomínat na své blízké a doufat.
Někdy v létě jsem byl s kamarádem v PLR, abychom viděli, jak dostává bolševik na prdel. Přijeli jsme vlakem do Vratislavi a odtud pokračovali stopem do Varšavy. Situace v té době, kdy jsme přijeli, byla klidná, jen na se každé zdi skvěl nápis Solidarnosc. Za trvanlivý salám, který jsme si přivezli z Česka, jsme utržili 300 zlotých, které jsme pak neměli kde utratit. V převážně agrárním Polsku, nebylo co jíst, aspoň tomu tak bylo ve městech. Nespokojenost zřejmě narůstala a dostihla nás v khaki.
V Polsku nastal výjimečný stav. Maje v paměti bratrskou pomoc pěti armád Varšavské smlouvy, jsem se děsil, co nastane. To budu muset s kvérem v ruce střílet na Poláky, se kterými jsem sympatizoval? Co budu dělat? Střílet do vzduchu? Dezertovat? Co tam pak budu dělat? Emigrovat do Polska by bylo dost kuriózní. Generál Jaruzelski to nakonec vyřešil za nás. Komunismus zde i jinde zůstane ještě dvě stě let, takové byli naše pocity až do roku 1989.
Domů jsme nemohli, ale dostali jsme o Vánocích aspoň kapra se salátem. Bez kapra si Štědrý den nedovedu představit, nechápu, že ho někdo nejí a dá si třeba sushi, nebo něco jinak odporného. To jen na okraj. I ten stromeček jsme na PVS měli. Nevím, který svátek vánoční to byl, ale v televizi dávali film „Cikáni jdou do nebe“. Viděl jsem ho poprvé. Film sledoval i krpatý cikán Mesarovič, který nám hned na začátku oznámil, jak to dopadne: „On ji zabíje!“ a opravdu ji zabil.
Tenhle malý cikánek, to byla postavička do džezu, k jeho oblíbeným vtipům patřilo zvolání: „Héj!“ Když jste zareagoval a otočil se, odpověděl: „Ty sa voláš hej?“ Možná to bylo tím filmem, který mu v hlavě probudil atavismustické síly předků, ale cikán Mesarovič zešílel. Z čista jasna začal běhal po chodbě s nabroušeným příborákem a na každého, kdo se ocitl v jeho zorném úhlu křičel: „Já ťa zabíjem, já ťa zabíjem!“ My budoucí chrabří obránci bezstarostného života občanů naší vlasti, jsme se mu klidili z dohledu. Ani krosaři za 250 do konce vojny, neměli šanci. Nakonec pro něj přijela sanitka a odvezla ho. Největším nebezpečím Vánoc tedy nebyl polský odboj, ale maličký cikánek Mesarovič.
Klub alpinistů, o němž jsem psal, byl stále činný, někdy se ale stalo, že poptávka převýšila nabídku. Nebyl kapitalismus, aby mohl trh pružně reagovat; jednoduše řečeno: v armě došla francovka. Někteří otrlí jedinci, nebudu nic zastírat, byl jsem mezi nimi, přešli na pitralon, ještě odpornější oblbovák, než alpa. Přesto náš klub nezanikl.
Byli jsme bez možnosti akoholického úniku, již nás unavovala buzerace, která se nám zdála horší než v příjimači. Stýskali jsme si: „Zlatej Prostějov!“ Morálka mužstva upadala, kromě poddůstojníků nám též veleli špagáti, neboli ešusi, což byli vysokoškoláci, kteří prošli bojovou přípravou na univerzitě a poté museli na rok na vojnu.
Stali se z nich desátníci nebo četaři absolventi, většinou se s nimi dalo mluvit, většinou… občas některý z nich zezelenal a pokoušel se nám velet. Jako když žáci vycítí slabost učitele, tak i my vycítili slabost velícího poddůstojníka absolventa, který ač dělal, co dělal, kázeň si udržet nedokázal. A tak jste v Brně mohli vidět rotu vojáků, kteří k nevůli velitele, takto sobě veleli: „raz dva, salám, raz dva, salám!“ Slovem „salám“, nebo mám to na salámu se vyznačovalo totéž, jako mám to v piči, mám to u riti, mám to u prdele a podobně, takto se hroutila naše morálka a nebozí špagáti s tím neudělali nic.
Při jednom nástupu celého útvaru jsem naživo slyšel ten starý obehraný vtip. Na otázku jakéhosi velitele na tribuně: „Proč je ta řada tak křivá?“ se z davu ozvalo: „Protože je Země kulatá!“
Pořád to fungovalo! Disciplína byla narušena a všichni, kromě velitelů, se dali do smíchu.
Vánoce jsme přežili, blížil se konec kurzu a my byli čím dál nervóznější: „Už abychom byli na bojováku!“ říkali jsme si. Byli jsme mladí vojáci, ptáci, zobáci, zobani, klofani a klofáci naprosto neznalí co nás čeká.
