Vojenská přísaha jest završení přijímače. Několik z nás však slova „tak přísahám“, nevyřkli, což pokládám asi za takové hrdinství jako kouřit trávu a nešlukovat, nebo držet pero a nepodepsat antichartu.
Abychom si poctu státi se opravdovým vojákem zasloužili, museli jsme absolvovat, kromě pořadové přípravy i jistý výcvik. A tak jsme se seznámili s atombordelem a s plynovými maskami. To už bylo jiné kafe než igelity navlečené na rukou a nohou v rámci výcviku CO (civilní obrany) ve školních škamnách!
Řádně utažená maska je základ úspěchu v boji. K masce patří i slušivě zelený atombordel, který dává záruku jednak, že yperit, lewisit, látky nervově paralytické se nás ani netknou a jednak, že imperialista, pokud se takový zjev před jeho očima objeví, uteče, neboť si bude myslet, že se jedná o útok mimozemšťanů. Nejotravnější bylo tento úbor skládat do malé ruličky, aby se vešel to torby.
Bylo dobře, že jsme rukovali na podzim, protože běhat v tomto odění v létě, jistě by to u některých slabších jedinců způsobilo kolaps. Zábavné bylo, když nám pískli poplach a my jsme museli být nastoupeni před rotou v plné polní se samopalem, který jsme si ve skladu zbraní museli vyfasovat.
Zde se projevila nezkušenost a nepřipravenost nás nováčků. Musím dodat, že většina rekrutů byla z Prahy nebo ze středních Čech, tudíž jsme si celkem rozuměli a měli jsme stejný názor na marnost našeho vojenského snažení, což mělo v budoucnu své stinné stránky, hlavně pro bojovou připravenost našeho útvaru.
Na PŠM (politické školení mužstva), které se odehrávalo na PVS (politicko – výchovná světnice) se nás sice snažili přesvědčit, že imperialista číhá za každým rohem, proto musíme být bdělí, ale moc se jim to nepovedlo.
Zpátky k bopo (bojový poplach). Dodnes se mi zdává, jak přibíhám do již nastoupené řady vojínů se špatně zabalenou torbou, ze které se mi pomalu rozbaluje protiatomový oblek, vypadávají mi i další části ústroje, a když se pro ně sehnu, spadne mi sapík (samopal) na zem. Jsem rudý jako rak a nevím, co dřív, nic se nedaří! Kdybych věděl, že existuje něco jako panický atak, mohl bych kvůli tomu získat modrou knížku, ale to jsem nevěděl.
Aby vás prohlásili za neschopného vojny, na tom se muselo pracovat. Vojín Jára, v civilu chemik, se cílevědomě na bopo vždy dostavoval právě tak, jak jsem již shora popsal: chodil poslední a jeho rozevlátý zjev plný bojové nepřipravenosti dělal ostudu celé ČSLA. Ba co víc, měl to tak vykoumané, že si schválně nechával neoholené ostrůvky vousů, aby bylo vidět, že něco není v pořádku. Od této metody neustoupil, ani když byl poddůstojníky jebán. Nakonec se přece jenom po půl roce té modré knížky dočkal.
Velmi zajímavá byla v tomto ohledu postava vojína Jiřího K. Zpočátku vůbec nejedl a s nikým se nebavil. Za pomoci lapiduchů, což byli vysokoškoláci, odbývající si na ošetřovně roční vojenskou službu, se mu podařilo vyhnout pořadovému cvičení. Jeho kročejové schopnosti v pořadové přípravě byly na nule, nějaký antropolog by o nich mohl napsat seminární práci o nepravidelnostech v bipedální lokomoci homo sapiens.
Říkalo se, že studoval matfyz, evidentně nedostudoval, jinak by zde s námi nebyl, ale podle systematičnosti, s níž se vyhýbal vojenskému drilu, byly jeho kombinační schopnosti na dobré úrovni. Pamatuji si, že když se vrátil z jednoho z pobytů na ošetřovně, slyšel jsem od něho pouze jedinou větu. Na dotaz: „Co ti tam řekli?“ Odvětil: „Ono to hovno bylo takové hubené.“
Hubený a vytáhlý byl i vojín K. Když trochu „uvykl“ vojenskému prostředí, podařilo se mu sníst dva rohlíky. Ještě si vzpomínám, jak vojín K. mezi tím, co my jsme pochodovali s flintami na buzerplace, on se potloukal kolem hangáru v polobotkách. Nešťastný vojín K. se přísahy nedočkal, pustili ho, myslím, že dodnes toho lituje.
Na přísahu jsme cvičili za zvuků čepobití, což byl v případě naší armády uvítací pochod Václava Dobiáše, podle kterého jsme se museli pohybovati kupředu. Zásada byla: dupnout levou nohou na těžkou dobu. Když už jsme se tedy zbavili mimochodectví, přišla tato další zátěž. To ještě nebylo všechno!
K tomu všemu jsme se museli naučit pochodovat v pozoru kolem tribuny se zbraní tak, aby kanady dopadaly na zem celým chodidlem a jednotně. „To není žádný pochod, to se sypou brikety“, slyšeli jsme asi stokrát. Ani jednoduchý povel: „Zastavit stát!“ nešel tak snadno, zvlášť, když někdo omylem zastavil dřív, a ostatní z řady do něj narazili. Uspořádanosti, jaké jsme vídali při přehlídkách naší spřátelené Sovětské armády nebo NSDAP, jsme nedosáhli.
Konečně přišel den „D“. Na přísahu přijeli rodiče, sourozenci, milenky, manželky, přátelé, aby tak mohli vidět, jak se z chlapců pomalu stávají chlapi. Přísahu jsme zvládli. Na tribuně stáli velitel útvaru podplukovník Hejna, náčelník štábu major Sobek a další soudruzi, my kol nich v pozoru pochodovali, pak jsme se ukázněně seřadili do útvarů směrem k tribuně, čepobití zastavilo a zavelelo se: "K poctě zbraň!" a velitel štábu přečetl se vojenskou přísahu:
Já, občan Československé socialistické republiky, vědom si své čestné vlastenecké povinnosti, přísahám před bojovou zástavou věrnost pracujícímu lidu vedenému Komunistickou stranou Československa… atd.
Jak jsem v úvodu napsal, někteří druzí z nás se přísahy zdrželi, nebo jen naplano otvírali ústa.
Mnoho z nás si celý účel přísahy vyložili tak, že se konečně po měsíci dostanou z kasáren a pořádně si ožerou držku.
Byl jsem mezi nimi.
