"Události a komentáře"

V pondělí ráno jsem u stanice metra Kačerov dostal volební letáček koalice STAN a KDU – ČSL  pro Prahu 4.  Ale nejen to! Jako dárek jsem od koalice dostal i kartáček na zuby. Po cestě metrem do práce jsem uvažoval proč?

Mám zuby po mamince a miluji bonpari, podle toho můj chrup vypadá, tudíž namísto kartáčku by mi přišla vhod buď corega na čištění umělého chrupu nebo lepidlo k jeho přilepení, ale to samozřejmě kandidáti nemohli vědět, i když by měli, neboť sociální pomoc má být podle jejich stran adresná, ale pár zubů mi zbylo, takže kartáček přece jen upotřebím.

Docela by mě zajímalo, jak pracují hlavy volebních marketérů, kteří v okamžiku osvícení zvolají: „Heuréka, kartáček na zuby!“ Snad pracují na filosofickém podkladě kategorického sylogismu:

Hlavní předpoklad: Všichni si potřebují čistit zuby

Vedlejší předpoklad: XY si potřebuje čistit zuby

Závěr: XY potřebuje kartáček na zuby

Kartáček je tedy vhodný dar pro každé XY, bez rozdílu volebních preferencí.

Na druhé straně může být kartáček na zuby součástí kampaně Antibabiš. Tento předmět může být použit jako prostředek pro očistu chrupu od babišových koblih. Káže nám: Očistěte se od zkažených populistických názorů pana Babiše, abyste zvolili tu správnou stranu, která pro vás Skutečně zařídí vše, co si přejete.“ Přesně jak říká pan Fiala: „Buď zvolíte demokracii,“ myslí tím sebe a ODS, „nebo zvolíte populisty.“ Dál jsem se nezamýšlel, neboť jsem byl již na konečné, odkud mám kousek do zaměstnání.

Na úřad, kde jsem zaměstnán, se přibelhal o holi novinář, bývalý senátor a poslanec Evropského parlamentu pan Š. se žádostí, že je naživu. Žádost potřeboval kvůli důchodu, který dostává od EU. Potřeboval tzv. „potvrzení o žití“ a potřeboval ho hned teď. Netušil jsem, že něco podobného existuje. Přiznávám, že jsem pana Š. nepoznal, stáří dělá své. To, že byl fyzicky přítomen, jsem mu potvrdit mohl, tudíž jsem neviděl problém, proč mu doklad nevydat, klidně bych mu ho mohl podškrábnout já, ale ode mne by to nebylo směroplatné.

Bohužel podobně soudili i skuteční úředníci, také oni se necítili být oprávněni mu jeho bytí potvrdit. Jediné, co jsem pro něj mohl udělat já, bylo poskytnout mu židli. Stále se nám nedařilo sehnat někoho směroplatného, kdo by si na tak náročný úkon troufnul, a on čekal, čekal a čekal a stále dokola opakoval, že ten doklad potřebuje již tento den:

„Budu tady sedět, do té doby, dokud ten doklad nedostanu!“ pravil zarputile.

Ptal se na starostu, jestli ho náhodou nezná, leč starosta byl již z jiné generace politiků. Pravda je, že se k vyřízení dokladu dostavil až na poslední chvíli, žádost od EU, aby potvrdil svou existenci, mu přišla již v červnu, snad si myslel, že celá procedura bude snadná. Čas ubíhal, pan Š. nám již poněkolikáté opakoval svoji story a znovu pohrozil, že tady bude sedět, dokud požadovaný doklad nedostane – dokonalá lekce asertivity dohnaná až k nasertivitě. Říkal jsem mu, ať o tom napíše, ale jen mávl rukou.

Nakonec se dovolal na pana tajemníka, který mu poradil úřednici jíž má o doklad požádat. Dodávám, že tato paní ho již jednou odmítla, že tohle nedělá, avšak argumentace vyšším postem tajemníka pomohla, že se tohoto náročného úkolu musela zhostit. Pan Š. se zvedl a následoval ji do vedlejší budovy. Během vyřizování k nám ona úřednice přiběhla a řekla, ať už jí proboha s něčím podobným nikoho neposíláme. Po dlouhém úsilí vyšel pan Š. z úřadu jako vítěz! Zajímavé bylo, že snad jediný, komu jeho jméno něco říkalo, jsem byl já.

Událost mohu shrnout dvěma moudrostmi: „Všechna sláva polní tráva.“

a biblickým: „Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“

Na úředníky nenadávejte, nadávejte na ty, kteří podobné absurdní doklady požadují.

Když jsem jel večer domů, všiml jsem si v podchodu na Kačerově předvolebního plakátu Pirátů, stálo na něm: "Ochladíme Prahu, zasadíme milión stromů," těch stromů bylo možná méně, už si nepamatuji. Vzhledem k aktuální situaci na trhu s energiemi se tomuto slibu dá věřit. Jenom si myslím, že zde to marketéři poněkud nedomysleli, asi zapomněli, že volby budou až na podzim.

Na druhý den jsem si jel pro výpis z rejstříků nemocí pro nového zaměstnavatele, na zpáteční cestě jsem se těšil, že si sednu a budu číst. Bylo po jedné, vlak v téhle době bývá prázdný. Leč ouha! Souprava byla ochuzena o jeden vůz a vlak byl plný rozjívených asi desetiletých hošíků, kteří společně se svými vedoucími okupovali všechna místa k sezení. Přece jen jsem uviděl jedno volné místo, sedl jsem si. Jejich mladý vedoucí, který seděl na protějším na sedadle se ozval, že místo drží pro kamarády, kteří nastoupí v Bráníku. Tu jsem si vzpomněl na pana Š. a zůstal sedět.

Vedoucí dotíral, abych si našel místo jinde. Žádné jinde nebylo, zvedat jsem se nemínil. Protivný vůdce mě dál otravoval, co prý budou kamarádi, kterým drží místo dělat, až přistoupí. Logicky jsem odpověděl, že budou muset stát.

„Jste idiot,“ pravil mladý vedoucí.

„Jste kretén,“ pravil jsem já a zuřivě mu hleděl do očí.

Můj vražedný pohled se mu nelíbil, řekl, proč na něj tak čumím? Neodpověděl jsem a třásl se zlostí. Napřímil svůj pohled do mých očí sršících nenávistí a řekl, že vidí idiota. Kdybych neměl na sobě onen nános civilizace, poradil bych si s ním jako Pepek v podání Gene Hackmana ve filmu Francouzská spojka; při výslechu s úsměvem hrozil nějaké smažce, že mu z loktů udělá trampolínu a z hlavy mozeček. V Bráníku přistoupili kamarádi, seděl jsem a nic se neudálo. Mladý vedoucí se zvedl a šel se s nimi přivítat. Stoupl si s nimi o sedadlo dál a nechal mi tam dva chlapce; hošíci většinu cesty stáli na topení  a civěli z okna.

Mrzí mě, že jsem se nechal unést, má odpověď byla hodná idiota. Mohl jsem argumentovat hochy z Rychlých šípů, kteří podle Mirka Dušína, i když by byli na pokraji smrti, museli starší pustit, také nás otravovali, že máme uvolnit místo starším, ale to bylo za totáče. Nyní máme kapitalismus a všechno jde přes prachy, mohl jsem se vtipně zeptat:

„Odkdy je Posázavský pacifik místenkáč?“

Na terapii nás učili, že máme své strachy vizualizovat, posléze přijmout a obejmout. Co mám ale dělat se vztekem? Mladého vedoucího jsem vizualizovat nemusel, seděl přede mnou, ale že bych ho měl obejmout, byť jenom v duchu, to jsem si představit nedovedl. Na vztek to asi nefunguje.

Umřel nám Gorbi. Včera byla demonstrace, na kterou jsem nešel. Ti organizátoři se mi jeví jako ten výčepák kozla z televizní reklamy: jsou nějací divní . V minulém blogu jsem psal, že místo na demonstraci raději pojedu za Kájou T. na magorák. Nejel jsem, leč šel si zaplavat do chladných kalných vod řeky Sázavy.

Ve filmu „Řeka čaruje“ je scéna, jak zestárlý podnikatel v podání Františka Hanuše koupelí v Sázavě omládne. A skutečně! Také mně bylo rázem o deset let méně. Škoda, že to nefunguje napořád. Zítra ráno budu již na onu událost pouze vzpomínat...