„Pokud si chcete zachovat nějakou naději, musíte se nutně stát alkoholikem,“ tak pravil belgický antropolog Patrick Declerc. A má recht! Freud napsal: V obecném zájmu všeho živoucího je, aby lidstvo zmizelo z povrchu planety...
„Jmenuji si Richard a jsem alkoholik,“ představil se dosud neznámý muž setkání anonymních alkoholiků.
„Ahoj,“ řekla komunita áčkařů.
„Jsi tady poprvé, chceš nám o sobě něco říci?“ zeptala se zvědavě jedna z žen.
„Asi ano, chtěl bych se svěřit, že jsem to byl možná já, kdo rozšířil v Česku koronavirus,“ řekl Richard, „mohu, zajímá vás to?“ zeptal se nejistě.
„Samozřejmě,“ řekla komunita.
Richard začal rozprávět:
Začnu trochu zeširoka. Kde to sakra jsem, jaký je den, kolik je vlastně hodin. Klasická první otázka po probuzení všech ožralů celého světa. Ale je nám to vlastně úplně jedno, hlavní je sehnat chlast.
"Proč jsem to všechno do sebe nalil a nenechal si na ráno?" ptal jsem se už potisící sám sebe, když jsem uviděl, že se ke mně blíží nějaký vágus.
Musím se ho na to zeptat.
Hej! Poslechni, proč si nenechám něco na ráno?
Vágus na mě chvíli zíral, pak mi beze slova podal iron.
„Dík,“ řekl jsem a nalil do sebe tu spásnou modrou tekutinu a mocně jsem si krknul. Časoprostorové otázky mě v tu chvíli přestaly zajímat. Chtěl mu láhev vrátit, chlápek jen mávl rukou a šel si svou cestou. Spasitel?
Přes jeho šedivé zadreděné vlasy a vousy mu nebylo vidět do ksichtu, spatřil jsem jen žlutavé bělmo s krvácejcími nitkami roztékajících se cév v očních bulvách a uprostřed obličeje vystupující zarudlý santusácký chobot.
Ani jeho nuzné oblečení nedávalo odpověď na tak zásadní otázku, byl Kristus nebo kdo? Pod řeznickým pepito sakem měl propálený, kdysi zelený svetr, kalhoty khaki také již obdržely nejeden šrám a jen sandály dávaly tušit, že by to mohla být duchovní bytost. Byl jediný, kdo si mě v koutě nádraží v neznámém městě všiml a podal mi pomocnou ruku.
A co by mi dali ti, kteří mě s odporem obcházeli? Leda tak kulový nebo adresu na pracák. Živit molocha systému? Tůdle!
Jsem filosof!
A s čistou mírně přiopilou myslí mohu prohlásit, že většina lidí je natolik činorodých, že kudy chodí, tudy kolem sebe rozhazují svinstvo. Činorodí lidé jsou lidé toxičtí. Oproti jimi pronásledovaným skutečným toxikomanům, mají největší podíl na zániku planety!
Strpení, konečně se dostávám k tomu, jak jsem se stal šiřitelem koronaviru.
Asi před dvěma lety jsem pomáhal nějakému čongovi v pražské tržnici, byl jsem tam jen dopoledne, déle jsem nemohl, odpoledne jsem už byl na pytel, takže mě ten čong musel uložit do kuřáků ve svém pickupu. Prodávali jsme boty, trika, kalhoty, zkrátka čím víc pruhů, tím víc adidas. Většina toho zboží pocházela z čínské provincie Wu-chan.
Jo, přesně z toho Wu-chanu! Ale to se tehdy ještě nic nedělo, slyšeli jsme jen pár zpráv. Já se svou věčnou opičkou na hrbu jsem tomu samozřejmě žádnou pozornost nevěnoval. Vůbec se mi to netýkalo, ale stalo se něco divného. Ten můj Číňan odletěl pro další dodávku zboží, a když se vrátil, asi po týdnu se najednou počal dusit, už se zdálo, že zhebne, což by byl průšvih, nedokázal jsem si představit, kde bych sehnal nějaké love na chlast, ale dostal se z toho.
Ovšem všiml jsem si, že čongové, kteří se s ním stýkali, mají najednou podobné problémy, jako měl on, mě samotnému nebylo nic. I kdyby, možná bych to ani nepoznal, svůj stav bych přičítal kocovině nebo pančované kořalce.
Pak už toho byly plné noviny a já se prostřednictvím armády spásy zašel otestovat. Z celé procedury jsem pochopil, že i když mě samotnému nic není, tak já svinstvo prý šířím. Hned mě odvezli do špitálu. Bylo to šílené, odpoledne jsem už měl takový absťák, že bych vypil i opilcovo lejno, vzal jsem si svoje oblečení, a vypadl jsem. Neměl jsem ani korunu, začal jsem somrovat, přitom jsem malinko doufal, že bych mohl zase narazit toho spasitelského dědka.
Začal jsem se modlit. Otče náš… znáte to.
Ani jsem modlitbu nedokončil a už stál dědek vedle mě, podal mi lahvičku ironu a pravil:
„Budeš šířit mé evangelium!“
Než mi došlo, co tím vůbec myslel, co mám jako šířit, uplynulo hodně vody. Pochopil jsem to, až když jsem náhodou poslouchal pořad o Patricku Declerkovi, ten dědek se mi právě v té chvíli, kdy to vysílali, přede mnou ukázal jako zjevení panenky Marie v Medjugorje. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a vyšlo mi tohle:
Pokud si chcete zachovat nějakou naději, musíte se nutně stát alkoholikem plus to, že v obecném zájmu všeho živoucího je, aby lidstvo zmizelo z povrchu planety.
„Covid je zmar a chlast je naděje!“ rezolutně dokončil Richard své vyprávění.
Nastala chvíle tíživého mlčení, pak docela zmatení anonymní alkoholici odkudsi ze svých toreb a úkrytů v klubovně AA začali vytahovat utajené zásoby alkoholu a bylo veselo.
Konečně si uvědomili, že cesta k Bohu vede jedině přes špiritus.
Klubovnou zazněla závěrečná modlitba:
Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu.
Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu.
A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.
Smířeni se svou sudbou se rozjaření opilci rozešli šířit dědkovo evangelium.
