Policejní řehole

Policisté na ulici se musí zabývat nejen nepřizpůsobivými, ale musí také držet nervy na uzdě, zvlášť při střetu s namachrovanými týpky, jež nehodlají uznat chybu, ani  ze své nadřazené pozice nemíní uposlechnout jejich pokynů .

Nehodlám se zabývat případem televizního redaktora a jeho výmluv, kterým lze věřit asi tak jako předvolebním slibům české vlády, ale prací policie obojího druhu: jak městské tak i státní. Prozatím se nikdo nezabýval podobnými událostmi z jejich strany.

 V dobách socialismu byli policisté, zvaní příslušníci veřejné bezpečnosti, dosti otravná pakáž, občasná perlustrace, tedy občankování "mániček" nebo těch, kteří se jim nezdáli, spíš budila k této bezpečnostní složce odpor. Mně se dokonce někdy zdává, že jsem byl odveden kamsi na služebnu, byl zde nějaký čas držen a vyslýchán, snad je to ještě nějaké trauma ze zadržení při "palachiádě". Má emoční paměť z té události se projevila i při demonstraci "proti bídě", kdy jsem si pro jistotu stoupl tak, abych nebyl příliš obklopen davem a byl co nejblíž únikové cestě směrem do Opletalovy ulice. Až na tu malou potyčku u muzea, ale už to není, co to bývalo. 

Z té doby mi ještě zůstal jistý respekt z polišů, beng, fízlů, chlupatejch, jak se  jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor všelijak hanlivě nazývá. Při setkání s policií se vždy cítím jaksi nesvůj, to ve mně zůstává. Mladá generace podobnými pocity zřejmě netrpí, je to dobře, ale o to víc je práce policie náročnější. Na rozdíl od poslanců jim přeji, že jim stát nějaké peníze přidá.

Krátce jsem si vyzkoušel jaké to může být, když jsem dělal ostrahu v obchodě s oděvy a samoobsluhou. Tam kradla od rána opilá a drogami sjetá parta, která se slézala u stanice metra; dotyční byli agresivní, bylo jim úplně jedno, že je zadržíme a předáme policii, protože nešlohli za dost peněz, aby to stačilo na vězení, tak druhý den byli u nás zas. Neboť jsem byl na druhé straně pomyslné barikády, zhroutily se mi sympatie k těmto svobodomyslným nezkrotným „pajsimům“ jako z knihy Pláň Tortilla Johna Steibecka. Začal jsem se na každého "drbana" (policejní výraz) dívat jako na sprostého podezřelého. Setkávat se s podobnou spodinou společnosti, to chce nervy, mně z toho bylo zle, má psýcha skomírala, cítil jsem se špinavý, klesal jsem do hlubin temné noci. Po pár měsících jsem musel té práce nechat, ještě dlouho jsem se pak z následků střetů s tímto dnem společnosti dostával. 

Zůstat v klidu, nenechat se podobnými typy rozhodit, nenosit si pocity se střety s podobnými individui domů, musí být náročné. Občas jsou případy, že nějaký policista neudrží nervy na uzdě a kohosi tzv. zaklekne, ač by se to stávat nemělo, já to chápu. Většinou jsou ale tito shora popsaní týpci po zadržení vcelku klidní, vědí, jak to chodí, že Zákon na ně nemůže.

Oč horší než střety se s opilci a smažkami je v tom svinstvu, ve kterém se musí policisté pohybovat, pak konflikt s "honorací", která si o sobě myslí, že je nedotknutelná: "Víte, kdo já jsem!" Pozice policisty, který na podobného naboba narazí, je v takovém případě tristní. Neříci něco nepublikovatelného a hodně peprného, nedát dotyčnému „nadčlověku“ pořádný flákanec, zůstat nad věcí, nebrat takovou událost jako útok na svou osobu, tohle zvládnout, je přesně ta policejní řehole, která je hodna mého obdivu.