V době, kdy buržuj znovu vykořisťuje pracující lid, car Putin se rve s jestřáby z Pentagonu o Ukrajinu, nastal čas připomenout si hrdinný boj Pavky Korčagina za mír a lepší budoucnost lidstva…
Nevím, zda román „Jak se kalila ocel“ Nikolaje Ostrovského byl povinnou literaturou, ale asi ano, leč já žádnou doporučenou literaturu, zvlášť tu ruskou, jsem nečetl. To, abych se s románem seznámil, mě donutila okolnost, že jsem o Pavkovi Korčaginovi chtěl zjistit pravdu o tom, zda opravdu udal své rodiče. Abych to nemusel číst, začal jsem gůglit, nic jsem nenašel, dokonce v recenzích pod knihou psali čtenáři o románu pochvalně. To mě začalo zajímat, kniha z veřejných knihoven bohužel zmizela, v Městské knihovně ji naštěstí měli. Odpověď na moji prvotní otázku byla jednoduchá: Pavka Korčagin v první části knihy žije jen s matkou a bratrem, takže své rodiče ani udat nemohl. Co se týče udavačství bylo to jinak: on ve svém zápalu pro bolševickou revoluci upozorňoval na špatnou práci komsomolců, na zbytečnou byrokracii, zastával se slabších, zastával se žen, pochopitelně i ostře odsuzoval trockismus. Ostrovskij ho líčí jako hocha prudkého se smyslem pro spravedlnost, hocha, který nenávidí bohaté, je plný emocí, je odhodlaný položit život v boji za lepší svět.
Přečíst si tuto knihu nikoliv pod ideologickým tlakem režimu, kterému jsem nevěřil, byl čtenářský zážitek. Zvlášť první díl z období jeho mládí se dá číst jako kovbojka. Lze jej postavit vedle Šolochovova „Tichého Donu“, nebo románu Andreje Platonova „Čevengur“ (oba posledně jmenované si musím znovu přečíst), a samozřejmě nesmím zapomenout na Doktora Živaga Borise Pasternaka. Mám-li srovnat román režimem odmítaného Platonova a Ostrovského vyznamenaného Leninovým řádem, je jasné, že „Jak se kalila ocel“ je napsána v neochvějném duchu a adorace bolševické revoluce, zatímco Čevengur představuje revoluci mnohem širším rozměru. Josif Brodský Andreje Platonova srovnává s autory jako je např. Franz Kafka nebo s Dostojevským. Stalin o Platonovovi napsal: „Talentovaný spisovatel, ale svině.“
„Ocel se zakaluje v prudkém ohni a silném chladu. Tehdy se stává pevnou a nic ji nezlomí. Tak se zakalovala i naše generace v strašlivých zkouškách a učila se nedat se srazit životem.“ V knize je zachycen těžký život téměř ještě dětí, posledních z posledních, do níž si může doslovně každý kopnout, je pochopitelné, že se právě v nich rodí nenávist k utlačovatelům, právě VŘSR v nich zrodí živelnou energii „k dosažení velikého cíle – zničení jakéhokoliv vykořisťování člověka člověkem.
Větší část děje se odehrává na Ukrajině. Román má svůj počátek v roce 1915. Dostáváme do sídla Šepetovka na Ukrajině, jež byla zmítána mnohými boji; procházeli jí Němci a Poláci. Petljurovské bandy a její různé odnože pořádaly pogromy, znásilňovaly a kradly. Každou chvíli byl pánem města někdo jiný. Jediní dobří byli Rudí. Kniha popisuje rané mládí Pavky Korčagina, jeho pomalé politické procitání, boj po boku bolševické Komunistické strany, vstup do komsomolu, práci pro upevňování sovětské moci. Konec knihy je věnován jeho zápasu s nemocí a obtížím, když slepý bez pohybu píše tak, že diktuje přátelům svou první knihu; aby aspoň tak byl platný při výchově a boji o nového člověka – Komsomolce.
Pavka byl v mládí Mirek Dušín s tvrdými pěstmi, žádné příkoří si nenechal líbit, nesnášel, když se dělo bezpráví jiným. Nenáviděl všechny, kdo takové bezpráví dělali, přesto se zamiloval do Toni Sucharovové, dcery vrchního lesníka, pro něj to byl pán, ale jeho dcera byla jiná, dokonce zmlátil syna inženýra, gymnaziána Sucharka, poté, co slyšel, že o Toně nehezky mluví . Po bitvě zmlácený Sucharko o Pavkovi prohlásil, že je to největší lump z vesnice. Toňa jej zachránila, když se mu podařilo vysvobodit z rukou četníků Žuchraje, jež byl jeho politickým zasvětitelem a tajným spolupracovníkem bolševiků, přesto se s Toňou museli rozejít, protože první pro Pavku byl boj za lepší svět, tomu Toňa nerozuměla.
V knize je popisován chaos po celé Rusi tedy i na Ukrajině; úřednický šiml v řadách revolucionářů sice řehtal jako za cara, ale za vším bylo třeba hledat člověka. Protože vesničané rozkrádali majetek, byl nedostatek všeho. Pavka byl kvůli svém bojovému potažmo budovatelském úsilí několikrát téměř na pokraji života a smrti.
Ve druhém díle románu se setkáváme s Pavkou Korčaginem již těžce nemocným, přesto se silou své nezdolné vůle snaží být stále užitečný při upevňování moci Sovětů. Zaujala mne scéna: když je Pavka vyslán jako komisař na rusko-polskou hranici, popisuje, jak se na jedné straně hranice mohou lidé svobodně radovat a zpívat, zatímco na té druhé straně, té polské, je do lidí stříleno. Sovětský svaz byl ve slepých očích Nikolaje Ostrovského naše známé království krále Miroslava z Pyšné princezny.
Ostrovskij psal svou knihu podle svých vlastních zkušeností, ale velmi se bránil nařčení, že by to byla autobiografie, leč jeho identifikace s postavou Pavky Korčagina prý dokonce došla tak daleko, že když kvůli tělesné indispozici nestihl napsat nějaký článek, pak si smutně vyčítal: „Pavka Korčagin by to jistě stihnul.“ V Nikolaji Ostrovském musela být ohromná vůle, když zcela nehybný dokázal román napsat, stejnou vůli vtělil do postavy Pavky Korčagina. V druhém díle je i epizoda v níž se zoufalý Pavka chce zastřelit, protože už se nebude nějak moci podílet na budování komunismu. Váhá, ale svůj čin si nakonec rozmyslí, naopak i přes tělesnou trýzeň se rozhodne svými prostředky bojovat za mír a spravedlivou společnost.
Živá síla myšlenky - snést nebe na zemi - dokázala v bolševicích probudit nadlidskou odvahu a nezdolnou vůli, dodávala jejich životům smysl i na popravišti.
Kniha je poutavým čtením a zároveň poučným pohledem do do myslí i duší pravověrných bolševiků. Stojí za přečtení.
PS. Správně soudruh Kim Čong-un učinil, když zakázal sebevraždy, neboť jsou zradou socialismu!
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/kim-cong-un-severni-korea-sebevrazda-hladomor-zakaz.A230609_091044_zahranicni_vajo
