Zkáza Drážďan. Nutná součást války, nebo válečný zločin?

Bylo bombardování Drážďan nutným opatřením, zkratem válkou otrlých spojeneckých velitelů, nebo jen demonstrací síly před Stalinem? Zemřeli lidé v Drážďanech zbytečně, nebo se tím zkrátila válka alespoň o jeden den?  

Ona hrůzná noc ze 13. na 14.února 1945 je dodnes předmětem různých diskuzí a úvah na téma co ještě je a co již není nutnou (a omluvitelnou) součástí války a co již překročilo ony hranice, které v podvědomí lidstva znamenají vymezení pojmu lidství i v tak vyhrocené a mimořádné situaci, jakou bezpochyby válečný konflikt je. Tyto diskuze se objeví vždy kolem výročí a to letošní, šedesáté páté, není výjimkou. Navíc je poznamenáno i využitím, či přesněji řečeno zneužitím pro cíle a zájmy neonacistických skupin nejen v Německu samotném, ale v celé Evropě.

V Právu se v sobotu objevil článek jednoho velmi známého komentátora a publicisty, který se snaží bombardování mimo jiné odůvodnit i oním obvyklým, často používaným způsobem, tedy jako útok na město s velkým seřaďovacím nádražím, ze kterého byly vypravovány vojenské ešalony na východ, proti rychle postupující Rudé armádě. Faktem ale je, že město bylo především zahlceno desítkami tisíc uprchlíků z východu, velkým množstvím zahraničních dělníků, spojeneckých válečných zajatců a spoustou demoralizovaných příslušníků Wehrmachtu. Seřaďovací nádraží bylo obsazené utečenci, jeho provoz byl (podle pamětníků) nepřehledný a v totálním zmatku. O nějakém mimořádném, skutečně vojenském významu Drážďan, tak lze úspěšně pochybovat. Paradoxem také je, že kasárna, ve kterých bylo ubytováno několik tisíc vojáků, zůstala leteckým útokem nedotčena a mezi vojáky tak byly relativně velmi malé ztráty. Oněch 650000 zápalných bomb také nebylo svrženo na seřaďovací nádraží, ale cíleně v předem vypočítaném okruhu městské zástavby tak, aby vznikla ohnivá bouře, ničící především všechno živé. Příznačný je i názor Sira Roberta Saundbyho, leteckého maršála, komtura Britského impéria, nositele řady vysokých britských vyznamenání a tehdejšího zástupce velitele bombardovacího letectva, považujícího útok na město za velkou tragédii a nešťastnou shodu okolností, za akci, která nebyla z vojenského hlediska nezbytná.

Ať již byly důvody pro masivní letecký útok na hlavní město Saska jakékoli, nařídil velitel bombardovacího letectva, Sir Arthur Harris, 13.února 1945 po deváté hodině dopoledne, zahájit akci, jejíž výsledky byly obludné. Podle seriózních odhadů (nikoli však propagandistů Goebbelsova ministerstva, ale tehdejších očitých svědků, řadových regionálních úředníků a záchranářů, znalých místních poměrů), přišlo o život více než 100 000 lidí. Podstatné snížení počtu obětí v článcích některých současných publicistů je jen důkazem toho, že historie je přece jen dostatečně tvárná materie. Snížené počty reflektují pouze identifikované oběti, nikoli tisíce nešťastníků, ze kterých zůstaly pouze ohořelé zbytky, nebo vůbec nic. Navíc dodnes nikdo nedokáže určit, kolik utečenců z východu ve městě v ony dny bylo, kolik tam bylo zahraničních dělníků, či zajatců, ani kolik původních obyvatel ve městě zůstalo. Během náletu byla totálně zničena velká část obytné zástavby, značná část obětí zahynula udušením ve sklepích domů neskutečným horkem, z nedostatku kyslíku, nebo upálením v ohnivé bouři, jejíž teplota dosahovala místy více než 1000 stupňů. Stovky lidí, kteří se snažili zachránit před plameny v požárních nádržích, se uvařily ve vroucí vodě. Tato apokalypsa se tak plnohodnotně přiřadila k americkému bombardování Tokia a atomovému útoku na Hirošimu a Nagasaki. Byla to opravdu běžná válečná akce, byly to skutečně normální a odůvodnitelné ztráty, se kterými lze v průběhu války jaksi kalkulovat, nebo se již jednalo o určitý exces, motivovaný nejen totální otrlostí spojeneckých velitelů, kteří se (z pochopitelných důvodů) dostali do stavu, kdy se po všech dosavadních hrůzách války stává lidský život pomíjivou a relativní hodnotou, ale i snahou o demonstraci síly pro období po válce, ve kterém se najisto počítalo s konfliktem se Stalinem? To je otázka.

Zajímavé v této souvislosti je i ten fakt, že americký jaderný útok na obě japonská města je světovou veřejností obecně odsuzován. Kobercové bombardování Drážďan, či Hamburku nikoli. Ještě dnes, po šedesáti pěti letech, se uvádějí spíše vojensko strategická hlediska, kterými se tento útok zdůvodňuje. Pravda zkrátka byla a je na straně vítězů. „Pravda je totiž všechno, co jakkoli napomáhá vítězství“ (Joseph Goebbels, léto 1943). Tento výrok byl mnohokrát ověřen historií a v žádném případě nebyl pouze nějakou charakteristickou doménou nacistů. Vítězná strana nemůže být souzena. Válečným zločincem může být vždy jen poražený.

Nebylo by přece jen na čase zaujmout z historického hlediska k plošnému bombardování německých měst v závěru války jednotné, objektivní a především kritické stanovisko? Jsem totiž přesvědčen, že oním cudným mlčením, nebo používáním vágních a letitých argumentačních klišé, děláme z Drážďan cosi jako mučedníka nacionálního socialismu, cosi jako pomník, u kterého se vyznavači nacismu a obdivovatelé Třetí říše budou každoročně scházet a zneužívat to, co se tehdy stalo, pro posílení svých pozic uvnitř kontroverzní východoněmecké společnosti. Zbytečná krutost člověka k člověku by se totiž měla nazývat krutostí bez ohledu na to, kdo byl na straně vítězů a kdo na straně poražených. Řečeno slovy Sira Roberta Saundbyho z jeho předmluvy ke knize Davida Irvinga „Zkáza Drážďan“.

„Doufejme, že hrůzné osudy Drážďan a Tokia, Hirošimy a Hamburku, snad celému lidskému rodu důrazně připomenou, jak marná, krutá a samoúčelná je moderní válka.“