Když byl prezident republiky na Hradě nedávno otevřeně napaden šéfem evropských zelených Cohn-Benditem a dalšími představiteli EP, bránil jsem ho. Slovně i písemně. Je to český prezident a tedy i můj prezident. Po jeho reakci na ratifikaci Lisabonské smlouvy svůj názor z gruntu měním.
Nechci a nebudu používat zbytečně silná slova, jaká v posledních dnech na adresu Václava Klause zazněla. Bylo by to neuctivé k hlavě státu. Ale přesto. Začíná se mi totiž chtě nechtě postupně oddělovat prezidentský majestát od osoby Václava Klause jako takového. Ten pán je opravdu zvláštní. Postavit se totiž naprosto otevřeně proti většinovému názoru a usnesení obou komor parlamentu, tedy proti samotnému symbolu parlamentní demokracie, to skutečně vyžaduje poněkud zvláštní a osobité chápání smyslu demokracie a poněkud zvláštní a osobitý přístup k poslání prezidenta v demokratickém státě.
Přesto bych přístup pana Klause stále ještě dokázal chápat jako určité tvrdohlavé lpění na vlastním názoru na podstatu a další perspektivu Evropské unie a evropské integrace. Lidí, kteří své názory nemění a obhajují je za všech okolností a všemi prostředky, si skutečně vážím. Navíc díky svému věku docela dobře chápu, že starý člověk se tak tu a tam zkrátka chová. Záleží ale na tom, zda se jedná o důchodce, nebo prezidenta republiky. To, co pan prezident vzkázal celému národu tím, že celou situaci osobně konsultoval se třemi senátory, kteří jsou proti ratifikaci smlouvy, tím, že se s nimi radil, jak postupovat proti ústavnímu rozhodnutí zákonodárných sborů České republiky, tím podle mého názoru překročil veškeré možné i nemožné meze.
To je totiž nejen pohrdání demokratickým rozhodnutím ústavního orgánu, pohrdání názorem a svědomím těch poslanců a senátorů, kteří ve své většině rozhodli o ratifikaci Lisabonské smlouvy, ale také pohrdáním celým systémem zastupitelské demokracie a vůlí národa, ze které tento systém vzešel. Je to pohrdání parlamentem, který jej do prezidentské funkce vyzvedl. Je to pohrdání tímto národem a to je u prezidenta republiky moc zlé.
Na další vývoj Unie může být celá řada názorů. Tak jako na jiné závažné problémy, týkající se našeho národa. Faktem ale je, že národ v referendu o vstupu do Unie rozhodl a že i ve chvíli vstupu do Unie bylo nad slunce jasnější, jakým směrem se evropská integrace bude dál ubírat. Všechny tyto rozhodující otázky dalšího osudu republiky by měly být bezvýhradně a vždy řešeny parlamentem. Nebo dalším referendem, pokud to bude v souladu s ústavou. Nikoli ale osobou starého a tudíž i neomylného člověka, který si své postavení a úlohu transformuje do jiných historických období.
Nejsem si, na rozdíl od některých našich publicistů, jist, zda se na základě neschválení smlouvy skutečně ocitneme na jakési periferii Evropy, či někde jinde. Jsem si ale jist, že po konečném rozbití a promarnění možnosti sjednotit Evropu, budeme patřit kamkoli jinam, jen ne do ní. A to mé osobě, když pan prezident dovolí, bytostně vadí.
Pevně věřím, že český parlament jednou v budoucnu nepřijme svůj „Lex Klaus“, zákon, tvořený jedinou větou: „Václav Klaus, zasloužil se o stát“. Nebo to přece jen možné je?
