Stalo se to, co se dalo očekávat. Místo ocenění svého submisivního postoje dostávají Spojené státy od Putina facku na obě tváře. Rusko chce další ústupky. Oni zkrátka jiní nebudou a Barack Obama by se měl konečně poradit s lidmi, kteří ruskou mentalitu opravdu znají.
Současný překotný ústup pana Obamy před požadavky Kremlu je již druhý zásadní americký lapsus, který opět může mít pro středovýchodní Evropu dalekosáhlé důsledky. První bylo rozhodnutí amerického velení vyhovět na konci války v roce 1945 přání Stalina a zastavit třetí armádu generála Pattona na čáře Karlovy Vary – Plzeň – Český Krumlov. Čím byl tento ústupek skutečně motivován, o tom lze jen spekulovat. Každopádně to prakticky předznamenalo osud velké části Evropy na desítky dalších let. Zkušenost z reakce Ruska na tento velký ústupek se ale nestal součástí americké historické zkušenosti. Bohužel. Právě zopakovali stejnou chybu, která nebude mít dopad jen na nás a naše sousedy, ale i na ně samotné.
Ohlas na můj poslední článek, týkající se této problematiky, byl velmi rozporuplný. Z došlých mailů jsem se mimo jiné dozvěděl, že jsem zarytý antirusista a známý katastrofista, že bez Rusů by náš národ vlastně neexistoval, že lezu amíkům do jistého otvoru. Myslím, že nelezu. Pokud bych ale byl nucen si někdy v budoucnu vybrat nějaký podobný speleologický cíl, dá bůh, že to nebude směrem na východ. V reakci na tento čtenářský ohlas mne v této souvislosti napadá snad jen jeden jediný výkřik. Lidé, probůh, nevěřte Putinovi.
Jisté ale nyní je, že se postupně opět dostaneme do sféry přímého vlivu Ruska. Nemám tady na mysli pouze vliv ekonomický. Pokud si bude pan Prochorov, Abramovič, Lisin, Oleg Děripaska nebo některý jiný ruský dolarový miliardář chtít koupit Karlštejn, tak si ho za současného stavu bdělosti naší státní správy zkrátka koupí. Bude mne to mrzet, on ho neodveze a onen hrad mi stejně nepatří. Co mi ale (zatím) beze zbytku patří, je můj názor na formu životního stylu, na obsah a kvalitu kulturní úrovně, na geopolitickou orientaci, na podobu prostředí, ve kterém budou žít v české kotlině i moji potomci. Jsou národy, které jsou mi sympatické, národy, které snesu a národy, které nemusím ani náhodou. Mezi ty poslední bezesporu Rusové patří. Pokud to je xenofobie, pak jsem xenofobem. A možná je to i tím, že (na rozdíl od značné části naší veřejnosti), jsem měl v minulosti tu čest se s těmito lidmi setkávat. Jejich profesní zařazení bylo více než různorodé. Rekrutovali se z oblasti kultury, vědeckých pracovišť, byli mezi nimi poslanci různých stupňů, lidé zabývající se obchodem. Registroval jsem (až na skutečně zářné výjimky) pouze dva druhy lidí. Záludná, nevyzpytatelná, všehoschopná a naprosto nespolehlivá individua, nebo usměvavé a dobrosrdečné opilce. Nic mezi tím. Nevidím důvod, proč by se tyto atributy národní mentality měly nějak výrazně měnit. Koketovat s nimi a doufat v jejich dobré úmysly je skutečně hloupé, naivní a neodpustitelné.
Naivní je i pan Obama a naivní jsou všichni ti, kteří snad v jeho kroku vidí nějakou naději na konečné vyřešení problémů současného světa. Na této relativně velmi malé planetě mohou nastat pouze dvě varianty multilaterárního uspořádání. Buďto bude vládnout jedna jediná mocnost a jedna jediná ideologie (tady mám na mysli jako jednu z variant také islám), nebo bude přetrvávat období klasické studené války v celosvětovém měřítku na základě vyrovnání hladin, daných přibližně stejnou úrovní apokalyptických možností hlavních protagonistů. V tom druhém případě (který, ať chceme či nechceme, zatím nikdy neskončil) ale není myslitelné dávat druhé straně najevo vlastní slabost, vlastní nemohoucnost, insolvenci a neschopnost. Pokud se tak pan Obama skutečně cítí, měl by si to nechat pro sebe.
Rusové jsou přesvědčeni, že vyhráli na celé čáře a jistě právem. Výrazně se posílí pozice zastánců starého dobrého Sovětského svazu a tvrdého postupu v naplňování imperiálních ambicí. Vliv Ruska ve střední a východní Evropě bude dál a dál stoupat. Až budou jedinými dodavateli paliva pro naše jaderné elektrárny, až budou jedinými dodavateli plynu pro řadu evropských zemí, až budou u nás a v dalších zemích vlastnit celá průmyslová odvětví, infrastrukturu a celá města, pak se budeme muset přizpůsobovat i jejich životnímu stylu, přejímat jejich hodnoty a jejich životní filozofii. Někdy jsem přece jen docela rád, že už nejsem mladý.
