Proč se má Evropa bát islamizace?

Článek pana Matějky „Umírněný muslim“ mne vedl k malému novoročnímu zamyšlení. Diskuze k tomuto článku mne navíc utvrdila v tom, že varovat před islamizací bude vrcholně potřebné i v letošním roce. Evropská společnost je nepoučitelná.  

Nejprve malá osobní úvaha. Hodnotit ideologické postuláty jednotlivých náboženství z dnešního pohledu, je velmi ošidné. Korán i Bible vznikaly v době, kdy napadení a pobití sousedního kmene nebylo zdaleka nahlíženo z hlediska dnešních právních představ. V době, kdy násilí na slabším jedinci, či slabším národu, nebylo považováno za naprosto nepřípustné jednání. V době, kdy se, díky danému stupni vývoje lidských uskupení na různých místech, daly vznikající problémy nejlépe a nejdůsledněji řešit především hrubým násilím. V době, kdy bylo nutné velmi silnými slovy, srozumitelnými tehdejšímu člověku, vznikající společenství lidí ideologicky sjednotit, vyhranit a zastrašit. Výzvy k násilí, často citované z Koránu, jsou i v Bibli, kde také najdeme řadu příkladů naprosté netolerance k jiným národům a nesmiřitelnosti k jiným názorům. Podle mého názoru mnohem více záleží na tom, jak a na jaké úrovni je dnes to, co je v těchto knihách psáno, někým chápáno jako návod ke skutečnému jednání. V této souvislosti jsem přesvědčen, že nebezpečí islámu pro Evropu, o kterém skvěle píše pan Matějka slovy, která korespondují i s mými názory, spočívá ještě v jedné oblasti.

Jedná se totiž o rozdílný přístup k tomu, co které náboženství učí, co ta která „kniha knih“ svým věřícím říká. V tom je a bude i rozdíl mezi Evropou a muslimským světem. Rozdíl mezi „občanským“ vnímáním víry a jejích projevů a nebezpečnou ortodoxií. Té skutečné a fanaticky zabarvené ortodoxie je opravdu v islámu nesrovnatelně více, než v ostatních konfesích. V tom je také jeho největší nebezpečí. Jinými slovy. Brát doslova vše, co je v Koránu napsáno a právě tak to, co je napsáno v Hebrejské bibli, či v obou částech křesťanské Bible, není z pohledu naší mentality přirozené a účelné. Jsme totiž lidé moderního světa a na jakékoli základy náboženské věrouky se díváme spíše jako na projev dávné historie. Jsem přesvědčen, že drtivá většina evropských věřících nebere dogmata své konfese jako návod ke každodennímu jednání, od kterého nelze uhnout. V každém náboženství ale existovali a v některých existují dodnes věřící lidé, kteří „to, co je psáno“ brali a berou doslova a jsou duševně i fyzicky připraveni se tím beze zbytku řídit. Tito lidé jsou v islámu, judaismu, v křesťanství i v jiných náboženstvích. V islámu je jich ale maximum. Řekl bych, že drtivá většina. Pro ně je islám náboženstvím, které řídí doslova všechny oblasti individuálního i společenského života, včetně správy věcí veřejných, výkonu práva i každodenního života jedince.

Pokud hovoříme právě o nebezpečí islamizace pro Evropu, pak je na místě konstatovat, že evropská nechuť k jakékoli vyhraněné ideologii je stále výraznější. A to i v tradičně nábožensky zaměřených zemích, jako je Itálie, Španělsko, Portugalsko, Polsko a další. Dodržovat jisté tradiční rituály považuje většina dnešních evropských věřících (tedy lidí, kteří víru praktikují, nebo se k ní alespoň otevřeně hlásí) spíše za určitý postoj, občasný projev souhlasu s něčím vyšším, možná i respektu k předkům a také jako výraz jistého druhu vztahu k prostředí, ve kterém žijí. Muslimové to ale považují za otázku života či smrti. Muslim si nemožnost beze zbytku praktikovat své náboženství, kdekoli právě je, vůbec představit nedovede. Jeho duševní ustrojení mu to nedovoluje.

Většina evropských křesťanů vnímá takové pojmy, jako je nebe, peklo, andělé, poslední soud a především posmrtný život jako něco, čemu (možná) za daných dobových okolností věřili jejich předkové, něco, co udržuje jakousi kontinuitu s tradicí, ale nic, čemu by dnes měli bezvýhradně věřit oni. Muslimové své ideologii, se všemi aspekty, odpovídajícími době svého vzniku, věří dodnes. Oni si totiž přímo zakládají na tom, že věří se stejnou silou a se stejnými přístupy, jako jejich předkové. Právě proto je nebezpečí islamizace pro ideologicky skeptickou Evropu tak veliké. Právě proto začínají a postupně eskalují potíže s muslimskými imigranty. Oni ze své víry nic slevovat nebudou. Oni se nebudou (v duchu nějaké proklamované integrace do evropské společnosti) novému prostředí přizpůsobovat a multikulturalismus zcela jistě považují za odporný a smrtelný hřích. Na své okolí budou vždy pohlížet jako na nepřátelské prostředí, které je chce jejich víry zbavit a udělat z nich nevěřící. V tom je ten problém. Jejich bojovnost a jejich síla je v jejich ideologické, především kulturní důslednosti a nesmiřitelnosti. Tito lidé (a bude jich skutečně čím dál víc) se budou vždy ze všech svých sil snažit ono nové, hostitelské prostředí přetvořit k obrazu své víry. Jejich život v novém kulturním prostředí bude především bojem za víru. Dovedu si také představit, že většina z nich tu svoji cestu do nové země považuje dokonce za jakési válečné tažení. Oni totiž opravdu chtějí Evropu islamizovat. Řada z nich je přesvědčena o tom, že na území našich zemí mají své svaté poslání. A také vidí, jako svoji příležitost, ono prohlubující se ideologické vakuum a naši slabost, zbabělost a pokrytectví. V tomto duchu budou také vychovávat své děti. Sám za sebe musím zdůraznit, že budu až do své smrti stokrát raději žít v naší staré, dobré, zbyrokratizované a zkorumpované Evropě, než v jakékoli formě islámské společnosti. A představa Prahy stověžaté, plné minaretů a mešit je pro mne kategoricky nepřijatelná. A to není nacionalismus (jak to zaznělo v diskuzi k článku pana Matějky), to je pouhý pud sebezáchovy.

Muslimové mají nesporně na svůj postoj k víře nezadatelné právo. Naším právem ale musí být možnost důrazně je upozornit na to, že jsou v našich zemích, nikoli ve svých a bránit naše sebeproblematičtější tradice, zvyky, prostředí, naší pohnutou historii a náš diskutabilní životní styl. Jsou to totiž atributy naší kultury. Kladu si ale otázku. Jsme opravdu, coby Evropané, schopni ten náš svět smysluplně definovat? Vnímáme ještě vůbec nějaké společné evropské hodnoty, za které bychom byli ochotni bojovat? Víme vlastně, co chceme a co máme bránit? Oni to vědí.