Nepíše se mi to lehko, v referendu jsem hlasoval pro vstup do Unie. EU se totiž ukázala jako neživotaschopný a neakceschopný byrokratický moloch bez budoucnosti. Následující řádky jsou výlučně mým soukromým názorem.
Aktuální postoj lídrů Unie k českým vízovým problémům s Kanadou ukázal skutečný význam tohoto společenství pro nové členské země a výroky českého ministra Johna v Bruselu na adresu Unie jednoznačně podepisuji. Přístup vedení EU k České republice je opravdu skandální a neschopnost zaujmout k novým členským zemím solidární postoj ve chvíli, kdy je to potřeba, je naprosto evidentní. Jednotící prvky, které Unii schází, skutečně nemohou spočívat v centrálních směrnicích pro určování počtu teček na slunéčku sedmitečném, ale právě v jistotě, že se společenství za svého člena se vší rozhodností postaví, že má v Unii oporu opravdu každá členská země. A to se nestalo. Právě tak Unie není a nebude schopna bránit Evropu proti další islamizaci a předcházet dalším katastrofickým ekonomickým scénářům v rámci eurozóny. K čemu je tedy vlastně dobrá?
Zda pro Česko je či není členství v Unii výhodné a potřebné lze dokumentovat různými argumenty a fakty. Záleží pochopitelně na úhlu pohledu. Nejjednodušší a dá se říci i argumentačně nejpoužívanější je tzv. čistá pozice ČR vůči rozpočtu EU za uplynulé období. Podle tohoto ukazatele bylo v saldu příjmů a odvodů v loňském roce dosaženo nejlepšího výsledku od našeho vstupu do Unie. Rozdíl v náš prospěch mezi příjmy a odvody dosáhl v roce 2009 42,3 mld Kč a faktem také je, že kromě poklesu v roce 2005 tento rozdíl v náš prospěch meziročně stoupá. Ve struktuře příjmů tvoří celých 66% (51,9 mld Kč) příjmy ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti (zdroj MF ČR). Na první pohled to vypadá pochopitelně docela dobře. Údaje ministerstva financí se již samozřejmě nezabývají tou podstatnější částí našeho vztahu k rozpočtu EU, totiž skutečným využitím těchto prostředků, skutečnou motivací k jejich čerpání a vlastními procesy od nápadu a záměru až po jejich přidělení. Tedy kdo si z těchto prostředků na jejich cestě uhryzne, kde nakonec tyto prostředky skončí a komu potom nově vytvořené hodnoty opravdu slouží.
Osobně se totiž domnívám, že vstup do Unie nastartoval v tomto státě pouze další, neotřelou vlnu korupce, formování progresivních a dynamických směrů v oblasti šedé ekonomiky a konstituování nové společenské skupiny arbitrů a místodržitelů nad evropskými fondy, kteří kooperují výlučně mezi sebou a kteří dokáží vytvářet obrovské zisky v nepřehledné a pro většinu lidí nesrozumitelné branži čerpání dotací z EU. Díky své ekonomické síle, vnitřní soudržnosti a perspektivním možnostem právě toto nově vzniklé Bratrstvo vyvolených řídí tento stát a disponuje jeho majetkem a bude tak činit, dokud ještě bude nějaký majetek k dispozici. Vláda, jednotlivá resortní ministerstva, různé vrcholové úřady a kontrolní mechanismy, to vše je, možná, pouze nástroj k dosažení vlastních cílů této specifické společenské skupiny a také určitá báze pro vytváření iluze možnosti ovlivňování veřejných záležitostí a pro cílené vytváření a medializaci drobných, zástupných problémů (uhrazení zahraniční cesty z veřejných prostředků i pro manželku, používání dvou služebních vozů, poněkud luxusnější vybavení vlastní kanceláře, atd.) tak, aby vznikal a udržoval se dojem, že snad i „ti nahoře“ mohou být postižitelní. Někdy mi připadá, že každá politická strana i každý resort státní správy má ve své systemizaci jakousi pozici otloukánka (potenciálního mrhala státními prostředky), který bude (v případě nutnosti) obviněn a protažen médii na základě nějaké méně významné blbosti, za kterou bude v tichosti přemístěn na pozici jinou a jinde a karavana půjde dál. Pokud samozřejmě tento otloukánek bude držet ústa a plnit bez emocí a zbytečných výlevů ukřivděnosti přidělenou roli. Doba je zlá a peníze jsou potřeba.
Dokázal bych dokonce věřit i tomu, že řada velkých státních malérů, jako jsou různé prohrané arbitráže (které nás v budoucnu v míře ještě mnohem větší čekají), různá náhlá odhalení korupce na úrovni státních zakázek apod., je předem připravených, jako kamufláž poměrně bezpečného přelivu obrovských částek ze státního rybníčku do soukromých bazénů vybrané společnosti vyvolených a nedotknutelných. Tento systém řízení státu provází dějiny lidstva od prvopočátků vzniku státních útvarů až po dnešek. Bez ohledu na to, zda se jedná o tzv. demokratické vládnutí, či totalitní režimy. Známý vtipný dotaz, zda obyčejný člověk může v našem státě zneužívat veřejné prostředky s odpovědí, že „může, ale protože máme demokracii, tak pouze prostřednictvím svých volených zástupců“ má, bohužel, univerzální platnost.
Nikdy jsem si nedělal iluze o tom, že snad někdo z vrcholových politiků „to myslí upřímně“ s občany tohoto státu, svými voliči a s osudem republiky. Původně jsem se ale naprosto naivně domníval, že právě orgány EU mohou být tím účinným a akceschopným kontrolním a sankčním orgánem, který různým kreativním přístupům našich veřejných představitelů na různých úrovních zamezí a že právě tato logická funkce bude do budoucna to, co se bude neustále vyvíjet a zdokonalovat. V zájmu celé Unie i v zájmu jednotlivých členských států. Nestalo se tak. Byla to opravdu jen a jen naivita. To, co se po našem vstupu v národních podmínkách zformovalo u nás, funguje totiž v řídící sféře Unie a v původních členských státech již dávno a nikdo nemá zájem cokoli měnit. Evropa zkrátka dospěla do bodu zlomu a její další cesta bude, patrně, jen stále se urychlující jízdou do tunelu.
Je nám tedy Unie k něčemu? Odpověď je celkem jednoduchá. Jak pro koho. Moc plodí peníze a peníze vytvářejí moc. Je to pevný a nezničitelný kruh. A pokud by se skutečně v budoucnu něco měnilo, bude to pouze ona legendární kvadratura kruhu, při které se změní pouze vnější forma a uvnitř, ve svém bezpečném kruhu, bude opět dominovat a profitovat stejné a nedotknutelné Bratrstvo vyvolených. Jinak to u nás asi nejde. Pro většinu lidí v tomto státě je ale, myslím, Unie k ničemu a byl bych zvědav na výsledky aktuálního referenda. Nebo by si tento úděl bez budoucnosti lidé zvolili znovu? Asi ano. Český člověk si chybu nerad přiznává.
Co tedy vlastně zbývá? Pokusit se odejít z Unie, nebo držet ústa a krok a starat se každý o sebe a o své záhumenky? Schválně, co více odpovídá naší národní povaze? Přesto je (alespoň pro mne) ta první varianta velice lákavá, ale kladu si současně otázku, zda by to v našich aktuálních poměrech vůbec něco pozitivně změnilo a vyřešilo. On by ten nestandardní přístup k veřejným prostředkům trval dál, prakticky dokud by bylo co „zorganizovat“ a pouze by ze statistiky ministerstva financí odpadly ty příjmy z fondů a odvody do unijních prostředků. K jakékoli radikální změně totiž chybí potřebná vůle, protože úlohu vyššího principu mravního převzaly peníze. A ty přece nesmrdí.
