Strašidelné vize budoucnosti evropského kontinentu z pera známého editora agentury UPI Martina Sieffa mohou dnes u našich lidí vzbuzovat úsměv. Jeho představa evropských armád, zoufale odrážejících na pobřeží přívaly miliónů imigrantů, nám může připadat přehnaná.
Ale pouze pro tuto chvíli a jen s ohledem na to, že si současní Evropané jen velmi neradi připouštějí jakékoli fatální ohrožení a spoléhají na to, že případné problémy s imigranty zůstanou na úrovni občasných pouličních nepokojů a dílčích nepřátelských postojů. Jako lidé, žijící dlouhá léta v relativním klidu a dostatku si patrně neumíme dost dobře představit, že by nám, po přílivu desítek milionů lidí z jiného kontinentu, mohlo jít o ty nejzákladnější životní potřeby. O vodu, o potraviny, o energie, o zdraví, o naše zvyklosti, náboženské svobody, o prostor k životu. Že by to znamenalo mimo jiné i konec jakýchkoli optimistických představ o budoucnosti našich dětí a dětí jejich dětí na tomto kontinentu.
Migrační vlna z Afriky v té katastrofické podobě, může přijít náhle, asi jako vysoce virulentní nákaza. Prakticky stačí výraznější zhoršení klimatických podmínek na africkém kontinentě. Podmínek, které zapříčiní totální nedostatek vody a následně i potravin jako jev, který by měl ještě mnohem horší dopady, než dosavadní, již tak hrozná situace. Člověk totiž může ony příšerné životní podmínky, které dnes vídáme v televizním zpravodajství, snášet jen do určitého okamžiku. Pak začne, poslušný svého pudu sebezáchovy, jednat. Zvlášť když se bude cítit součástí milionů dalších, stejně postižených jedinců. Také s ohledem na to, že téměř 2/3 africké populace jsou mladší, než 25 let a tito lidé jsou zatím fyzicky schopni radikální akce. Zatím se jedná o migraci uvnitř Afriky, tedy mezi chudými a různým způsobem postiženými státy a zeměmi bohatšími, stabilnějšími a bezpečnějšími. Situace se ale stále vyvíjí a ty bohatší africké státy se již začaly proti imigraci bránit. Ze dne na den se pak může odstartovat něco, na co Evropa není a ani nemůže být připravena a proti čemu je dnešní míra imigrace a její společenské následky zanedbatelnou maličkostí. Pak můžeme čelit nejhorší situaci, jakou kdy tento kontinent zažil.
V této souvislosti mne zaujal komentovaný příspěvek Jana Kubalčíka v Britských listech, ve kterém autor specifikuje dvě možné formy řešení budoucí imigrace desítek milionů lidí z Afriky, která by patrně mohla znamenat labutí píseň evropských hodnot, evropského stylu života a relativního evropského blahobytu. První logickou formou je skutečně obrana hranic Evropy všude tam, kde vylodění obrovského množství imigrantů hrozí. Ta hranice je ale katastrofálně rozsáhlá a její obrana je v tuto chvíli nepředstavitelná. Vezmeme-li jen pobřeží zemí EU, na kterých by se imigranti z Afriky mohli vylodit, tedy pobřeží Itálie, konec konců i Řecka (přestože tam jsou větší problémy spíše s muslimy ze Sýrie, Pákistánu a Afghánistánu), Kypru, Malty, Španělska a jižní Francie, jednalo by se o pás v délce několika desítek tisíc km. Představa, že nějací celníci, nebo příslušníci jakýchsi pobřežních hlídek, či místní domobrany vrací miliony imigrantů zpět na moře je iluzorní. Evropa by tam skutečně musela nasadit cosi jako dobře vyzbrojené jednotky a pobřeží z klasických palpostů bez jakýchkoli ohledů bránit soudobými vojenskými prostředky. Je to vůbec realizovatelné? Technicky a finančně? Bylo by to možné ustát z hlediska humanistických a etických norem? Faktem ale je, že náznaky počátků příklonu k této možnosti lze spatřovat i v návrhu Silvia Berlusconiho na ustavení evropské středomořské hlídky jako bodu programu na červnové zasedání Rady Evropy. Ta středomořská hlídka samozřejmě zatím střílet nebude. Zatím.
Druhou možností je alokovat tenčící se prostředky a zdroje starého kontinentu a udělat z Afriky bohatý a prosperující region, vyznávající stejné kulturní hodnoty jako my, ve kterém by jeho obyvatelé mohli celkem slušně žít a přestali pomýšlet na jakoukoli invazi do bohatšího světa. Současně ale také potlačit v Subsaharské Africe hrozivý výskyt viru HIV, který nabývá pandemických rozměrů. To je, bohužel, ještě větší iluze než ta první. Pokud bych měl volit mezi těmito dvěma kontroverzními alternativami, volil bych bez váhání tu první. Možná i za cenu, že by Evropa měla finančně totálně vykrvácet a využít i ty nejkrajnější prostředky. Jednalo by se totiž o cenu, kterou bychom zaplatili za to, že Evropa zůstane nadále Evropou. Pro naše potomky, kteří budou muset chtě nechtě žít tak, jak jim to my připravíme.
Každopádně lze konstatovat, že strach před imigrací a jejími důsledky v Evropě stále sílí. Důkazem toho může být i další příliv voličů pro takové strany, jakou je ultrapravicová Britská nacionalistická strana (10% ve volbách do EP), nebo výrazně protiimigrantská a protiislámská Strana pro svobodu Geerta Wilderse v Nizozemsku (17% ve volbách do EP), nebo konec konců i posílení pozice nacionalistů v Maďarsku.
Také naše národní, české zviditelňování tzv. extremistických a ultrapravicových politických sil, mezi které patří i Dělnická strana, svědčí mimo jiné o tom, že ostré a nezaobalené vystupování proti přílivu cizinců do Česka, si nachází mezi našimi lidmi určité sympatie a v politickém spektru této společnosti svoje místo. Snaha o jakékoli zákazy této a podobných stran a mediální ataky jen a jen zvyšují zájem lidí o jejich programy a cíle. Nakonec i překročení jednoprocentního výsledku ve volbách do EP (1,08%, 25 368 hlasů) o něčem vypovídá a mimo jiné znamená (pokud se nemýlím) i zákonnou dotaci od státu (30 korun za hlas), který se bude na jedné straně pokoušet i nadále tuto stranu zrušit, ale na straně druhé bude dotovat její činnost. I v tom je půvab demokracie.
Tak, jak se budou problémy s migrací do evropských zemí prohlubovat, bude popularita těchto partají v postižených zemích stoupat. Jejich představitelé totiž budou říkat to, na co budou lidé slyšet a na rozdíl od státní správy budou navrhovat jednoduchá a transparentní řešení. Právě v té jednoduchosti nabízených řešení bude jejich politický potenciál a můžeme se pak dočkat i toho, že se tzv. extremistické strany s příslušným xenofobním zaměřením, které se nepodaří zakázat, dostanou časem i do parlamentu a budou své postoje realizovat i v rámci zákonodárných sborů.
Ať to všechno dopadne tak, či onak, imigrace nebude nikdy malým problémem a i když se třeba podaří to nejhorší oddálit do budoucna, postupně se stane tím příslovečným Damoklovým mečem, visícím nad celou Evropou. Jen doufám, že se úředníci v bruselských kancelářích budou kromě určování standardů na maximální počet teček na slunéčku sedmitečném, intenzivně zabývat i problémy zajištění bezpečnosti a budoucnosti Evropanů. Čas běží. Vize pana Sieffa je totiž až moc pravděpodobná.
