Ctirada Mašína si vážit nemohu.

Bratři Mašínové pro pád komunistického režimu neudělali prakticky nic. Stali se tehdy jen účinným nástrojem režimní propagandy. Rád bych se tímto příspěvkem přihlásil k té části veřejnosti, která v Mašínech hrdiny nevidí.  

Mašínové opravdu nebyli hrdinové.  Jejich citované odvážné činy spočívaly v podříznutí odzbrojeného a svázaného člověka. To nechce odvahu, jen silný žaludek. Proti sobě a proti lidem stejně smýšlejícím ještě více popudili tehdejší veřejnost, která, ať chceme, či nechceme, komunistický režim ve své velké většině podporovala. Oni přece nezaútočili na jediného voleného stranického funkcionáře, na jediného tajemníka některého stranického výboru, na jediného vyššího důstojníka SNB, na jediného poslance. Byl skutečně pokladník v přepadeném peněžním transportu představitelem zločinného komunistického režimu? Nebo onen řadový poddůstojník na zapadlé služebně SNB? Bojovali tedy bratři Mašínové opravdu proti režimu, nebo šlo jen a jen o získání prostředků na násilné vycestování za hranice všedních dnů? Tak, aby si mohli splnit svůj sen a vstoupit do řad americké armády.

A dál. Má tedy opravdu občan tohoto státu právo pozvednout zbraň a zabíjet jiné občany tohoto státu ve chvíli, kdy se dopracuje k zásadnímu nesouhlasu s politickou, ideologickou, či ekonomickou orientací stávající politické reprezentace? Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak jediný rozdíl mezi násilným nesouhlasem s režimem ze strany Mašínů a norského Breivika je jen a jen v jiném letopočtu a v počtu obětí. Jaký signál chce pan Nečas, či ministr z prastarého a morálku vyznávajícího rodu Schwarzenbergů dát mladé generaci tohoto národa? Bude se postupně anarchie a terorismus s posvěcením našich vrcholových politiků stávat zásadním prostředkem pro řešení společenských problémů, jejichž počet a velikost bude nepochybně dál narůstat?

Mimo jiné silně pochybuji, že by se  generálmajor in memoriam Josef Mašín, vzor a vrcholně statečný otec obou bratrů, jehož odvahy a občanských postojů si velice vážím, snížil k tomu, aby podřezal odzbrojeného a spoutaného protivníka. To totiž není boj, to je jen a jen teror. A pokud bratři Mašínové argumentovali tím, že se cítili být stále ve válce, pak je na místě připomenout, že i válka má svá pravidla a při jejich zásadním porušení i své odsouzené za válečné zločiny. Když nechal major (později dokonce nejmladší plukovník Waffen SS) Joachim Peiper postřílet zajaté a odzbrojené americké vojáky při ofenzivě v Ardenách, byl po válce odsouzen k trestu smrti jako válečný zločinec, včetně svého nadřízeného, velitele divize a generála SS Seppa Dietricha (odhlédneme-li od toho, že rozsudky, tak jako v jiných případech, vykonány nebyly). I válku totiž vedou lidé a tito lidé se musí pohybovat v určité lidské dimenzi i za tak vyhrocené a mimořádné situace, jakou válka bezesporu je. A překročením této hranice lidmi přestávají být. Zkrátka a dobře. Kladu si otázky, které si měli položit i naši čelní politici ještě před tím, než vyslovili své laudácio na adresu Ctirada Mašína.

Jako opravdový a cti hodný bojovník proti komunistickému režimu mi v tuto chvíli naopak připadá každý, kdo byl v té pohnuté době schopen zahodit svoji pracovní kariéru, s režimem veřejně nesouhlasit a přesto tady žít, kdo neváhal přes všechna rizika dlouhodobě vykonávat svoji drobnou práci v různých ilegálních občanských aktivitách, při kterých sice netekla krev z podřezaného hrdla, které ale ve svém důsledku znamenaly postupnou destrukci stávajících pořádků a také jejich pozdější konec. To byla opravdová odvaha a morálně čistý občanský postoj. Což se o zabití poddůstojníka SNB, či pokladníka a o dramatickém útěku do zahraničí říci v žádném případě nedá.

Bratři Mašínové ad absurdum komunistickému režimu pomohli. Každé politické representaci, která se snaží udržet ve složité situaci u moci, se hodí možnost jasně a zřetelně ukázat na transparentního nepřítele a to tehdejší komunistické partaji činy skupiny bratrů Mašínů umožnily. Vzpomínám si, jak to, co Mašínové udělali, odsuzovali i lidé, kteří komunismus skutečně nemuseli. Oni totiž tehdejší lidé nebyli tak otrlí, jako lidé dnešní a pohled na podříznutého esenbáka na plátně kina, nebo v novinách, je značně pobouřil. A to byla nesporná výhra režimu.

Takže pane premiére. Činy bratrů Mašínů jako námět pro celospolečenskou diskuzi ano, ale jako vzor k následování a řešení osobních problémů ani náhodou.