Je tristní úroveň české politické scény naše národní specifikum, nebo to je pouze přirozený rys současné etapy vývoje Evropy? Jde tento stav změnit? Má smysl se tím trápit? Otázky a zase otázky. Dvacet let po převratu je jich více než dost.
To, co „řadový“ občan tohoto státu může každý den sledovat na naší politické scéně, je skutečně hrůza. Člověka napadá, zda naši současní vrcholoví politici umí kromě vymýšlení a prezentace různých lží, kromě inscenování různých podrazů na své politické soupeře, kromě předhazování nerealizovatelných a nesmyslných vějiček pro získání dalších příznivců, kromě projevů katastrofální naivity při osobní účasti v různých skandálech a skandálcích, také ještě něco jiného. Kupříkladu řídit věci veřejné a řešit všechny ty problémy, které nám pomalu ale jistě přerůstají přes hlavu. Zcela jistě neumí a pokud to snad někdy uměli, tak se to rychle a rádi odnaučili. Já si totiž myslím, že jim to je navíc srdečně jedno, protože jedním z výrazných rysů naší vnitřní politiky je důsledné pohrdání obyčejným člověkem, který kromě svého hlasu nemůže nic hmatatelného a změřitelného poskytnout. Oni ho zkrátka nepotřebují, vystačí si sami mezi sebou. Dokonce si myslím, že jsou sami přesvědčeni, že pro občany dělají všechno, co je v jejich silách a že vše co dělají (řečeno slovy Ivánka – kamaráda ze známé telefonní aférky) „přece nedělají pro sebe“. Lze říci, že každá doba plodí své politiky. I ta současná.
Pan prezident napsal na konci měsíce srpna článek (Dvacet let poté: proč jsme nespokojeni), který se patrně stane legendou. V jeho závěru profesor Klaus konstatuje, že před dvaceti lety si lidé to či ono neuvědomovali. Že jim zkrátka nedošlo, že západní svět je takový, jaký je a že má mnoho lidských defektů. Že Západ není ráj. Kdo si to ale tehdy měl proboha uvědomit? Ti lidé, kteří ve svatém nadšení a v mizerném počasí stáli na náměstích a hltali každé slovo těch, kteří vyčnívali na balkonech a tribunách a presentovali těm dole tu svoji porci iluzí? Lidé, kteří těm novým tvářím nahoře bezmezně věřili a brali je jako morálně čisté, nezištné a všestranně zdatné spasitele národa? Lidé, kteří byli nejdál v Bulharsku, nebo v Rumunsku a o západním světě nevěděli nic? Vždyť i pan Klaus byl mezi těmi, kteří řečnili a jako ekonom, jako prognostik a navíc i jako člověk, který na západě jistý čas pobýval, měl o věci přece jen vědět víc. Nebo i on tehdy podlehl zaslepující euforii a oněm iluzím, o kterých dnes mluví? Pan prezident píše (byť se k tomu hlásí jen velmi opatrně a jakoby z nadhledu) o deziluzích, pesimismu a rozčarování. A také o zhrubnutí a znevěrohodnění naší politické scény. O byrokratizaci našich životů, o sobeckém chování politiků, o nárůstu sociálních nejistot a o ztrátě elementárního osobního bezpečí. No to je sakra výsledek dvacetiletého vývoje polistopadové společnosti. Argumentovat dnes tím, že ona deziluze je vlastně důsledkem přirozeného střetu mezi iluzí a realitou je vlastně výsměch.
Pokud to je všechno pravda (a já si myslím, že ano), pak se nabízí otázka, k čemu to všechno vlastně bylo. Nedošlo nakonec k oné revoluční změně jen proto, aby se do vysoké politiky, ke korytům, farám a prebendám dostali lidé, kteří by se k nim jinak nikdy nedostali, protože o ně neměl zájem ani ten minulý režim, aby se k obrovským majetkům dostali lidé, mající oproti většině ostatních navíc pár výrazných vlastností, jako je nekonečná drzost, bezohlednost, bezskrupulóznost, vlčí zuby a silný žaludek? Ono to tak skutečně vypadá a pokud pan prezident dnes očekává od obyčejných lidí, že vedle této bezprecedentní prohry budou nadále primárně vidět a vnímat ony tak často citované výhody svobodného světa, pak se šeredně mýlí. Komunistická éra vývoje naší společnosti tehdy skončila. Žádná jiná alternativa téhož v tu chvíli nebyla k mání. Jaká éra ale skutečně začala? Těžko říci.
Jak z toho všeho ven? Chce to novou sametovou? Nebo to snad chce podle prastarého českého obyčeje defenestrace v příslušných budovách? Asi ne, jen by to totiž zplodilo nový chaos a k lizu by se dostali noví a stále ještě vyhladovělí vlčáci, kteří v tuto chvíli netrpělivě čekají na svůj den a svoji hodinu. Nebo bude lepší obrnit se švejkovskou nezranitelností a snažit se opět přežívat, tak jako v mnoha předešlých režimech a situacích? Co vlastně může obyčejný člověk změnit? Něco někde vykřikovat? Na to mu každý nakašle a spíše bude ostatní obtěžovat. Založit nějaké občanské sdružení a prudit ty mocné při vhodných příležitostech, aby si alespoň na chvilku uvědomili, že jsou také do určité míry zranitelní? Možná ano. Je to ale činnost, která nepřináší žádný hmotný zisk, žádné výhody a jakési sebeuspokojení a pocit odpovědného přístupu nepatří, bohužel, mezi naše základní lidské potřeby. Musí k tomu také být čas, trpělivost a jistá míra osobní odvahy. To ale každý nemá. Takže co zbývá. Jít k volbám a volit „odpovědně“. Jistě, pokud opomeneme fakt, že tento pojem chápe každá partaj pochopitelně po svém. Konec konců svobodné rozhodování při volbách je jedním z pilířů demokratické společnosti. Nejsou ale volby zase jen potvrzením již několikrát recyklovaných politiků do jejich již několikrát recyklovaných funkcí? Mohou volby něco ovlivnit? Mohou, ale pouze pořadí přístupu ke krmení pro určitou skupinu na přesně vymezenou dobu. Jako v teletníku. Komisař Berghammer v onom krásném seriálu kdysi řekl. „Kdyby volby mohly něco změnit, pak by byly dávno zakázané“. Hluboká pravda. I když dost pesimistická.
Ti, kteří jsou voličům předhozeni k výběru, jsou totiž většinou všichni stejní (sám budu volit Schwarzenberga, k volbám jít musím, nedá mi to a on mi připadá přece jen jaksi jiný, risknu to). Drtivá většina z nich totiž trpí stejnými chorobami, mají stejné sny, hodnotové priority a stejnou životní filozofii a je jim obvykle jedno, zda jsou vpravo, vlevo, nebo ve středu. Hlavně když jsou momentálně nahoře. Staronový problém tedy je především v tom, že nejsou lidi (v tomto případě osobnosti). Je to ale pouze náš, národní problém? Jistěže není. Je to problém nejméně celoevropský. Podívám-li se za střízlivého stavu na pana Sarkozyho, nebo pana Berlusconiho, pak je věc jasná. Jinými slovy není kde brát. V celé Evropě. Evropská politická scéna totiž totálně vyčerpala svoje zdroje. Osobnosti došly, tak jako zakrátko dojdou i zdroje fosilních paliv. Buďto se najde jiný zdroj, nebo to tak zkrátka zůstane. Navěky.
Pokud se totiž zamyslíme nad tím, kdo se dnes vrhá do vysoké politiky, pak lze říci, že se obvykle jedná o stejný typ lidí. Místo vlastností, přisuzovaných skutečným osobnostem, bychom mohli rozeznat typické vlastnosti přízemních, zakomplexovaných a frustrovaných malých lidiček, toužících po uznání za každou cenu, po moci nad ostatními a s chorobným strachem z budoucí ztráty své pozice. Pro udržení svého postavení jsou ochotni udělat cokoli, kdykoli a s kýmkoli. Tento syndrom politické prostituce se začíná táhnout jako červená nit celou evropskou politikou.
Historickou šanci na skutečné zlepšení poměrů, danou tomuto národu osudem před dvaceti lety, naši politici totálně promrhali. A je konec konců jedno, zda díky své vlastní neschopnosti, nebo záměrně. Výsledek je stejný. Nic potěšujícího. Vláda věcí Tvých k Tobě se zase nevrátila, ó lide český. Ani náhodou.
