Bojovat není čím (i kdyby bylo s kým).

Česká republika postupně pozbývá svoji armádu. Asi je na místě začít uvažovat o smysluplnosti existence celé řady odborů, oddělení a úředníků na resortu obrany. Prostředky se dnes vynakládají na něco, co by tuto republiku tak jako tak bránit nemohlo. Sbohem česká armádo.

Tahanice o nákup obrněných transportérů a náklaďáků, informace o možné korupci při uzavírání smluv na pronájem Gripenů, úvahy o zakonzervování posledních  30 (slovy třiceti) modernizovaných tanků a další ministerské eskapády ukazují na to, že na obranu vlastní země za krátký čas nezbude vůbec nic. Lze samozřejmě namítnout, že jsme součástí poměrně rozsáhlého smluvního uskupení, které by mělo území kteréhokoli členského státu účinně ochránit, ale nabízí se hned jedna zásadní otázka. Budou kupříkladu takoví Britové bojovat za nějaké Česko? Nebo Belgičani, Francouzi, Turci? Nebo snad Němci? O akceschopnosti a spolehlivosti tohoto vojensko politického uskupení mám přece jen jisté pochybnosti. Lze samozřejmě namítnout, že se nás stejně nechystá nikdo napadnout, že armáda v klasické podobě z období studené války je anachronizmus, že lze případně vzniklé konflikty řešit mnohem efektněji politickou cestou. Armáda ale nemá pouze funkci ryze vojenskou, měřenou výlučně bojovou hodnotou jednotlivých složek, zbraňových systémů, kvalitou lidského potenciálu a mírou jeho připravenosti. Vždy byla a je i výrazem vůle toho kterého státu bránit svoje zájmy, svoje území, svoji svobodu, své právo na život. Pokud ji naše státní reprezentace začala pokládat za zbytečnou, pak relativizuje i nezbytnost své vlastní existence. 

Negativní vztah k armádě lze chápat i jako negativní vztah politických představitelů ke svému národu, k jeho tradicím a k odkazu vlastní minulosti. Stát, který ve svém rozpočtu nenachází dostatečné prostředky na obranu, je státem v likvidaci a měl by to asi uvádět i za svým názvem.Decimování vlastní armády, které začalo prakticky již těsně po převratu totálním zničením do té doby prosperujícího zbrojního průmyslu, je projevem neuvěřitelného a naivního chápání současného světa a jeho dalšího vývoje jako jakéhosi ideálního a fantaskního místa pro život, plného hodných a vstřícných lidí se srdcem na dlani. Tak to ale skutečně není. Dnešní svět není o nic lepší, než ten, ve kterém se rozhořely oba světové zničující konflikty. Jsem bohužel přesvědčen i o tom, že dnešní člověk je naopak v mnoha ohledech horší, bezohlednější a necitelnější, než byli lidé v době, kdy tyto konflikty vznikly.  

Pro obranu státu má Armáda České republiky v současné době 25177 osob v uniformě (zdaleka ale nikoli osob schopných boje), 14 moderních nadzvukových stíhacích letounů (dobrý světový průměr), 30 modernizovaných tanků T 72M4 CZ (v dnešních podmínkách pouze s relativní bojovou hodnotou), cca 380 bojových transportérů BVP 1 a BVP 2 (značně zastaralých, ty poslední by ale po příslušné modernizaci mohly velmi dobře konkurovat Pandurům, Dingům a dalším, tolik vychvalovaným zázrakům), 164 samohybných houfnic 152 mm DANA (kvalitní materiál), 60 mobilních raketometů RM-70 (bereme-li jako účelné plošné ničení, pak docela účinné) a několik desítek různých druhů systémů protiletadlové techniky (s relativní bojovou hodnotou). Ostatní zbraňové vybavení (snad kromě ručních zbraní) je prakticky zbytečný šunt, zabírající úložné prostory a čerpající opravárenské kapacity. Je to dnes hodně, nebo málo? Podle mého názoru je to téměř nic a tento fakt dostatečně demonstrovala i poslední vojenská přehlídka v roce 2008, která se stala na straně jedné skutečnou ukázkou úpadku české armády, na straně druhé pak zdrojem celé řady vtipů ryze českého charakteru.

Velmi mne osobně zaráží a zarmucuje neustálá snaha státní správy prosazovat za každou cenu cizí zbraňové produkty bez ohledu na vnitřní možnosti, spočívající především v modernizaci stávající techniky, pro kterou měla Česká republika ještě poměrně nedávno (před celkovou devastací průmyslu) dostatečné kapacity, tradici i zkušenosti. Kolotoč kolem transportérů firmy Steyr ukazují na cosi, co může za určitých okolností hraničit s prosazováním ryze obchodních praktik (postavených na systému různých provizí) na úkor účelovosti a bojové hodnoty. Rakouské kolové transportéry Steyr Pandur II lze z dostatečné vzdálenosti velmi snadno zlikvidovat několika typy současných velkorážových antimateriálových pušek (Barrett M95, nebo česká OP96 Falcon a další) a tak se tento „zázrak techniky“ může docela dobře stát „pouhým obrněným terčem a po dvou ranách i obrněnou rakví“ (Štěpán Kotrba, BListy, 30.10.2008). Kde je asi příčina? Každý si jistě může odpovědět sám.

Stát má několik zcela základních funkcí, které plnit musí, pokud má jeho existence vůbec nějaký smysl. Mezi ně patří i nezkorumpovaná a optimální obrana národních zájmů, území a majetku jeho občanů. Pokud tuto základní funkci stát demostrativně neguje, pak se dostává do role totálního outsidera mezinárodních vztahů. Do role subjektu, odkázaného na milost a nemilost ostatních. Do role subjektu, který nebude respektován ani v jiných oblastech mezinárodních kontaktů. Očekávat, že v mezinárodních vztazích bude svět brát vážně někoho, komu nezáleží na vlastní obraně, je právě takový nesmysl, jako tvrzení o tom, že již nikdy nebude žádná globální válka.

A tak nezbývá, než parafrázovat klasiky. Tento přístup státu zdá se mi poněkud nešťastným.  Sbohem česká armádo.