O neblahé minulosti aneb Všechno je realitní

Před mnoha lety jsem byl zkoušen z konverzace v němčině. Zkoušela mne mladá rakouská lektorka.  Jako konverzační téma zvolila „Co si myslíte o vyhnání sudetských Němců“. Nepřekvapila mne. Tušil sjem to. Je smutné, že naše jižní sousedy zajímá jen „vyhnání“ a Temelín. Škoda.

Můžeme diskutovat o významu slov vyhnání a vysídlení. A co třeba etnická čistka? Také zajímavý pojem. Moje babička žila ve Znojmě. Byla Češka. A právě proto musela v září 1938 opustit své rodné město. Kvůli své národnosti. Řekl jsem to své milé rakouské lektorce. Zírala na mne a pak jen tiše dodala: „ O tom jsem nikdy neslyšela.“ Škoda.

Moje druhá babička vzpomínala, jak takřka každý den slyšela popravčí salvy z brněnských Kounicových kolejí. Modlila se za duše českých vlastenců. Prý se na tyto popravy prodávaly vstupenky. A byl o ně mezi německými spoluobčany zájem. Nechutné? Taková byla doba.

Občas s dětmi na vycházce navštívím Kounicovy koleje a dívám se na památník popravených a umučených. Děti se mne ptají, co se tu tenkrát vlastně stalo. Co jim mám říct? Že tu byli zlí Němci nebo nacisté? Píšeme rok 2010. Přestaňme skutky minulé posuzovat dnešními měřítky.