Osvobozující běh

Nikdy by mne nenapadlo, že běhání osvobozuje. S blížící se padesátkou jsem začal běhat. V neznačkovém a nefunkčním oblečení, avšak s otevřenou myslí a pokorou v v srdci.

Nikdy jsem neběhal. Poprvé na gymnáziu a hned tři kilometry. Málem jsem se tehdy pozvracel. Někteří spolužáci se mi smáli. Po třiceti letech jsem opět začal běhat. Nikoliv pod pedagogickým dozorem, toliko sám se sebou. A opět se mi chtělo zvracet. Musel jsem překonat sám sebe, své stárnoucí tělo i mysl.

Zprvu jsem myslel, že v běhání jde o pouhý fyzický úkon. Nyní už vím, že fyzično je až na druhém místě. Překonání fyzické bolesti je krásné. Očekávání orgastické radosti z uvolněných endorfinů bohužel však naprosto marné.  Nic se nestalo. Jen pocit naprostého vyčerpání, bolesti, zmaru a pocitu, že bych měl se sebou kromě klíče od bytu nosit i kartičku se jménem a adresou, až mne najdou mrtvého někde v lese.

Po měsíci běhání jsem přestal chodit. Musel jsem navštívit ošetřujícího lékaře. Vyléčil mne. Přestal jsem běhat. Po několika letech jsem opět vyběhl. Pomalu. Nechtěl jsem si ublížit. Nečekaně jsem byl překvapen sám sebou. Nepozvracel jsem se a bylo mi krásně. Užíval si omamnou vůni jarního rána a byl sám se sebou, s mými myšlenkami, dalek od běžných trablů a všudepřítomného stresu. Běžel jsem a byl jsem šťastný. Zkuste to taky.