Můj 1. máj aneb Husákovo dítě vzpomíná

Když jsem ještě učil na střední škole, byli jsme jednou na výletě a pár studentů ke mně přišlo a s mírným ostychem se mne zeptali: "Pane profesore, je pravda, že se dřív stála fronat na banány?" V té chvíli jsem si připadal jako starý kmet, který má vzpomínat na nouzi za první světové války. Smutně jsem pokýval hlavou a řekl: "Ano, je to tak. Sám jsem takové fronty stával." V očích studentů jsem viděl směsici údivu, úžasu, obdivu a něčeho neuvěřitelného, jako bych jim vyprávěl o své misi na Měsíc. Uvědomil jsem si, jak málo dnešní mladá generace ví o naší nedávné minulosti. Například i o prvním máji.

Jako malé děcko jsem se na první květen vždy velmi těšil. Dostal jsem mávátko, se kterým jsem bláznivě mával a na stáncích byla k dostání nedostatková ruská zmrzlina. K zásadní změně došlo v páté třídě základní školy, kdy jsem už na první máj museli chodit povinně se třídou a ne dobrovolně s rodiči. Samozřejmě se dělala docházka, takže o jakési upřímné radosti ze svátku práce nemohla být žádná řeč. Navíc jsme museli chodit v pionýrském stejnokroji, což se mi později v pubertálním věku moc nelíbilo. Pamatuji si, jak v sedmé třídě za poměrně chladného počasí jsem přes stejnokroj měl i teplý svetr, abych nezmrzl. Jakmile začala hrát Internacionála a následně československá hymna, místo povinného salutování jsem si zapnul svetr až ke krku a dělal, že se mne hymny netýkají. Bohužel jsem byl viděn jednou soudružkou učitelkou, která mne následujícího dne ve škole tvrdě zkritizovala, že se stydím za pionýrský stejnokroj. Měla pravdu. Jak jsem byl starší a měl více rozumu, bral jsem prvomájové průvody jako příležitost k různým legráckám. Například jsme se malým prakem strefovali do nafukovacích balónků, nebo jsme soutěžili o to, kdo jako první uteče z průvodu domů.

Na gymnáziu už to bylo trochu horší, neboť jsme vyráběli živé obrazce nebo vláčeli veliké rudé prapory. Účast samozřejmě povinná. Jediným pozitivem bylo, že jsme nemuseli nosit stejnokroje SSM. Nikdy nezapomenu na můj poslední prvomájový průvod z roku 1989. Jako rocker jsem měl dlouhé vlasy do půli zad, čínské tenisky, ošoupané rifle a dlouhé bílé tričko. K tomu jsem nesl veliký rudý prapor, ostatně jako všichni ostatní hoši z naší třídy. Po cestě na průvod jsem budil pozornost a jedna mladá dívka s úžasem konstatovala: "Ty vole, hašišák a jde na průvod." Musel jsem. Měl jsem před maturitou a na nějaké odbojné myšlenky nebyla odvaha. Prošli jsme kolem tribuny, hlasitě zakřičeli huráááá a chtěli se vypařit. Pár metrů za tribunou jsme zcela spontánně odhodili prapory a chtěli jít domů. Bohužel nás nachytal soudruh ředitel, byl z toho malý skandál a já se pak domů trmácel s třemi prapory svých odbojných kamarádů, kteří stihli utéct.

Před týdnem jsem šel náhodou kolem prvomájové demonstrace mladých komunistů a vyslechl si, jak je u nás demokracie špatná. Možná je špatná, ale určitě je lepší než totalita, kterou jsem na vlůastní kůži zažil.