Zadlužte se, a pak si zatleskejte.

Svět, ve kterém naplňujeme čas nám vyměřený, je velmi podivný mechanismus. Žít zde, na tomto dvorečku, je poměrně dřina, pokud člověk není zrovna ignorant anebo nositel přístupu: po nás potopa. Zamyslet se nad trajektorií směřování do budoucna, kam to všechno vlastně vede, není moc pěkný zážitek.

Stačí si, nijak analyticky, jen tak z toku veřejných informací, zrekapitulovat události, situace, příběhy, které se odehrávají denně kolkolem nás a malinko se nad nimi zamyslet.

Bordel (výstižnější slovo opravdu není) v České republice je nebetyčný a otravně všudypřítomný, prostředí semeniště pro lumpy, zloděje a zlodějíčky, darebáky, zlatokopy, netáhla a lenochy, korumpované a korupčníky, sociální narkomany, žvanily a tlučhuby, křiváky, leváky a levičáky a další kvalitní články společnosti. Celková atmosféra pak nutně vyvolává pocity, že to hnojiště je vlastně uměle udržováno, což není žádný kumšt, a většině lidí napojených na veřejné peníze to vpravdě vyhovuje. Jó z cizího, to se to rozdává a i pro našince něco zbude (možná i většina, když se to šikovně ošetří). Tak jaképak změny. Celý tento zhůvěřilý systém jakoby opouzdřuje byrokratická divize úředníků všeho druhu samozřejmě ve dvojnásobné palebné síle. Je kapku frustrující pocit, že peníze vybrané na daních pracujících občanů a třeba i daně z přidané hodnoty, či z daní spotřebních jsou částečně promrhány, částečně rozkradeny a hlavně, z velké části projedeny v okamžité spotřebě při nákupu budoucích voličů. K sarkastickému úšklebku svádí neuvěřitelná skutečnost, že všechna tato zvěrstva jsou navíc ještě masivně živena z gigantického dluhu. Najde-li se pak někdo s ideou o šetření, nebo o tom alespoň hovoří, je osočován za asociála, podivína a snad i vydřidušského buržousta. Kde toto skončí?

A to zdaleka není všechno! Naše republika je součástí, členem, spolku, který si říká Evropská unie a má ambice směřovat ku modelu USE, neboli velké federace Spojených států evropských. Ve skutečnosti, kdo chce, musí vidět, že jde o zbytnělou strukturu vysloužilých politiků z celé Evropy (Evropská komise), politiků, které doma nikdo nehledá a nepostrádá (Evropský parlament), žijících však v neskutečném luxusu (nechápu proč) a vymýšlejících stěží pochopitelné nesmysly. Tenhle ansámbl vyvíjí svou činnost na principu: vybrat tučnou sumičku od svých členských států, polovinu spotřebovat na vlastní režii, zbytek přerozdělit dle nahodilých kritérií. Pracuje se samozřejmě s všeobecnými obřími dluhy (jak jinak), které mohutně, jako nákazu, šíří a živí zavedení jednotné evropské měny – eura. Za zamyšlení také stojí, proč asi mezi státy v největších problémech patří prakticky celé jižní Evropa, tedy země s nejlepšími podmínkami k životu na celém kontinentu. Zajímavé by určitě bylo sledovat výraz tváře Nora, Fina či Švéda žijících půl roku ve tmě za polárním kruhem, o zimě nemluvě, při žádosti opáleného Řeka, Itala či Španěla o půjčku na živobytí, kterou však, s velkou pravděpodobností, nikdy nevrátí. To jsou věci.

A za mořem, ty správné Spojené státy, pod koučinkem levicových hospodářů, driftují neomylně do náruče čínského spasitele, který jejich dluhopisy tak rád nakupuje. Hořkou ilustrací neuvěřitelného, budiž potlesk v americkém kongresu po schválení zelené pro další, masívní zadlužení. Bizarní obraz.

Nemáte náhodou neodbytný pocit, že tato nepoučitelná civilizace nasedla do vlaku směřujícího do řitního otvoru, a který možná už nikde nestaví?