V základní škole.

Zajímá Vás, jak to opravdu běhá v základních školách? Tak si raději sedněte. Nejdříve se telefonicky ozval maník z ARD a byl nejvytrvalejší.

To ten z BBC tolik netlačil a nebyl vlezle neoblomný. Prager Zeitung to zkusil také, poněkud neústupně, nakonec však vyměkl a nechal toho. Všichni investigativci ve službách cizojazyčných periodik pátrali po zamezování přístupu ke vzdělání určitým skupinám žáků. A to přímo ve škole. Asi čuchali nějakou senzaci. Spíše však zkoušeli někoho nachytat.

Ony totiž žádné senzace neexistují, a proto je jasné jak den, že nejde o snahu sehnat pravdu (ta není přece zajímavá), ale šikovně si vyrobit materiál na naivitě a přímosti pedagogů.

O mnoho zajímavější mi přijde pojmenovat jevy, které se ve školách denně projevují v chování  žáků, a které nepřijdou nikomu divné. Společnost je ostentativně toleruje a tím, dle mého názoru, sama sobě dláždí cestu do…pekla. Upozorňuji také na banálně notoricky známý fakt, že za vývoj a výchovu dítěte odpovídají rodiče (zákonní zástupci), že v rodinách tráví omladina nejvíce svého času (nebo by alespoň měla). Jak to tedy ve školách chodí, jaké jsou situace, které může prožít pouze kantor, jaké osobnosti nám rodič vyšle na cestu za poznáním? Sledujte a důvěřujte tomuto stručnému přehledu.

Kdo čeká honbu za jedničkami, krutě se plete. „Jednotka zavazuje…,“ říkávala moje paní učitelka, dnes by těžko, směrem k žákům mohla říci něco vtipnějšího. Významně kráceni na svých právech jsou tady především ti, kteří se do školy přišli něco dozvědět i když třeba jaksi donuceni. Známky nic neznamenají, většinu nezajímají. Napsat vzkaz rodičům do žákovské knížky o nepřístojném chování, profláknutou poznámku, je bláhové plýtvání  časem a inkoustem. Kouření od dvanácti let je naprosto normální a nikdo to neřeší. „Kvůli takové prkotině mě zvete do školy?“ No, prkotina v zemi, kde je do osmnácti let zákaz prodeje tabákových výrobků…jakou zprávu si děti odnesou do života nechci ani domýšlet.  K tomu si připočítejte občas i travku. Neboť mezi dnešními teenagery, a nejen  mezi nimi, snad každý, kdo má nějakou díru do hlavy, má v ní zastrčeného umně zabaleného „špeka“. Kapitolu mobilní telefony ve škole snad ani netřeba přibližovat. Pípání a vyzvánění a vyhrávání, v horších případech vyřizování zpráv a hovorů, v nejhorším případě fotografování a nátáčení pedagoga je zlořád velmi vyrušující a odvádějící pozornost. Je to prostě vždy připravená, oblíbená hračka. Když telefon zabavíte, rodiče skáčou metr vysoko. Děvčata od páté třídy chodí zmalované „jako August“. To přece není normální. Když takovou malou slečnu necháte umýt, tak ji diskriminujete. Je to šílené. Tatínek, nebo maminka kryjí evidentní záškoláctví, umetají cestičky. O volném čase své ratolesti nevědí zhola nic. Co dělá, kde a s kým? „Přece ho kontroluji telefonem.“ Slovo nemá žádnou váhu, lež je běžná metoda komunikace. Význam výrazu ČEST Vám vysvětlí málokdo. Velmi často se zato doslechnete naléhavě, že: „…na to nemáte právo!“ Povinnost? Co to je?

V kuželu světla těchto skutečností, mi, z prstu vycucaný problém o zamezování přístupu ke vzdělání někomu, kdo o  to vůbec nestojí a kdo má vědomosti v suterénu svého hodnotového systému,  přijde tragikomický a jeho propagátoři neinformovaní. Buď nežijí s námi v této společnosti, nebo jsou hnáni velmi silnou neveřejnou motivací. A myslím, že EU to není, i když tlačí vehementně.

A co rodičové. Jak se Vám čtou podobné řádky? Víte vůbec kam, do jaké komunity své potomky každé ráno posíláte? Pokud je tedy posíláte. A hlavně, tušíte, jak se v rozličných společenských situacích chovají? Myslím,že nejen netušíte, ale sami si to raději nepřipouštíte.

Investigativci mají víceméně smůlu. Běžné trable nikoho nezajímají, bohužel, a dobré zprávy  (a i ty jsou v realitě školního života přítomny) jsou snad zakázaným ovocem.  Tak snad příště.