Ty mi smíš i lhát.

Lež jako univerzální komunikační prostředek. Lež jako životní styl. Lež pro pohodlnější živobytí. Lež jako metoda k dobytí svých přání a cílů. Lež na obrazovce, lež v éteru, lež v tisku, lež do očí. Trochu bezútěšný stav.

Páté, asi se zdálo kulaté, výročí štrasburského rozsudku o diskriminaci Romů českým školským systémem, který jim neumožňuje rovný přístup k tolik kýženému vzdělání, uvedl do kvasu  šiky nositelů spravedlnosti a dobroty, strážce lidských práv bez povinností, neberouce ohled na cokoliv. Drobet zamrzí, že tito téměř andělé používají podivné způsoby, spíše hodné satanáše. Normálně lžou a balamutí, kudy chodí.

Ostravští Romové zorganizovali, dle jedné z organizátorek, pochod proti segregaci  jejich dětí a kráčeli s cedulemi „chceme rovný přístup ke vzdělání“ a obrázkem Jana Ámose Komenského v rukách. Byla to prý první protestní akce, za kterou nestojí žádná nezisková organizace ani úřad. Je to aktivita samotných Romů z Ostravy. Lež. Totiž sama organizátorka je pracovnicí Občanského sdružení Vzájemné soužití. No tak tady něco zapáchá.  Ale proč?  Demonstrace  tepala skutečnost, že romské děti jsou neoprávněně posílány (citace) do zvláštních škol. Lež.  Za prvé žádné zvláštní školy neexistují, za druhé nikdo nikoho nemůže nikam poslat. Poradenské zařízení (PPP, nebo SPC) na základě vyšetření doporučí způsob vzdělávání a rodič se sám rozhodne do jaké školy a podle jakého programu se jeho potomek bude vzdělávat. Nikdo nikoho neodmítá, neposílá, nevyhání. Pro naplnění touhy po vzdělání jsou, ne dveře, ale vrata od stodoly dokořán.

Druhý den jiná podobná organizace provozovala exhibici před ministerstvem školství na totožné téma. Zamezování přístupu ke vzdělání, diskriminace, odesílání…ajiné podobné nesmysly. Stále stejná písnička. Pouze lhaní jako podpůrný prostředek  k prosazování hovadin zdravému rozumu se příčící, avšak z Bruselu vanoucí. Nový socialismus?

Páté výročí je možná pěkná příležitost k oslavě, nikoliv však v případě štrasburského rozsudku. On sám je totiž velkou lží už jenom proto, že  se snaží, trochu upoceně, vnutit okolí fakt, že vzdělání je tou největší touhou romské komunity a ono to, až na výjimky pravidlo potvrzující,  není vůbec pravda. Vzdělání a duchovní rozvoj je v hodnotovém žebříčku této skupiny lidí až daleko, daleko za jinými požitky současného světa.  A třeba se vztekni, ale člověka, který o to nestojí prostě nevzděláš. Pak nastává kardinální otázka k diskusi… “  co s takovými?“  Asi rovnou rozdávat maturitní vysvědčení.