Polední pauzička.

Po čase jsem se ocitl na českém venkově. Pár dnů na Vysočině. Nebyla to dovolená. Se skupinou mladistvých delikventů jsme absolvovali pracovní pobyt poblíž jednoho malého městečka na pomezí Čech a Moravy.

O mladých lidech v závažných společenských a osobních problémech to tentokrát nebude. Spíše však o atmosféře obce a také o železných návycích lidiček žijících v těchto končinách.

Přespávali, vegetovali jsme ve stanovém táboře na louce u rybníka asi dva kilometry za městem. Vařili na  ohni a jedli pod nebeskou klenbou. Ráno jsme vstávali velmi brzy a pěšky se přesouvali za prací do městečka. Líný tok života v časné ranní hodině leccos signalizoval. Pro technické služby chlapci pracovali na několika pracovištích v různých částech města a já tyto objížděl na kole s motivačními pobídkami a triky, které za ta léta našinec vstřebal. Oni se totiž chovali podle stejného vzorce jako většina lidí, navíc však s nulovou odpovědností a přebujelou leností s minusovými pracovními návyky. Za dobré konstelace, souběhu okolností a povedené motivaci odvedli téměř průměrný výkon, v situaci méně příznivé to byla katastrofa. Jakmile zaznamenali vzdalující se zpětnou odrazku mého bicyklu,vydrželi statečně bojovat s leností několik, pro ně předlouhých minut, náhle však nářadí vypadlo z ruky a pak to byl žalostný pohled na bandu flákačů. Trpělivě jsem poslouchal oprávněnou kritiku o vyhozených penězích za „nemakačenky“ (chlapci ovšem pobírali mrzký peníz), ale:…  „ruku na srdce pane mistr, jiného podobného byste, za těchto podmínek, kupříkladu na kopáčské práce, nenalezl.“ Je to smutné, ale je to tak. A to i přesto, že kraj je zatížený poměrně širokou nezaměstnaností a „…jak to vypadá, před těmi, co nemají práci a sledují ty kluky z okna svého sídlištního bytu.“ S pokorou jsem přemýšlel, jak situaci zlepšit (tady se mi už nedostávalo pák, nechtěl-li jsem svěřence vyloženě uplácet), ale velmi intenzivně mne obtěžovala myšlenka, zdali je to skutečně pravdivý obraz této konkrétní reality.

Ostřejším okem jsem cíleně začal sledovat cvrkot městečka a všímat si specifik života jeho obyvatel. Spíše však než cvrkot, zaznamenal jsem jistou vláčnost a charakteristický rys snad všech, kdož ve městě pracovali. Totiž přísné lpění na dodržování polední přestávky. Nejméně hodinové, důsledně dodržované, plošně rozšířené po různých profesích. Za pět minut dvanáct spadly k zemi rolety všech obchodů a zvesela na oběd. Ještě, že tuto praxi odbourali v jediné restauraci, kde bylo možno pozřít sousto. Život se zastavil.

Spolupracovali jsme s úderníkem, který jezdil s traktorem a tahal za sebou valník z jednoho konce města na druhý. Ten neustále sršel průpovídkami o tom, že pracuje pouze do výše svého platu (jak výchovné!) a měl velmi zajímavý návyk . „Chlapi v jedenáct jdu na oběd, přijdu ve dvanáct“, pravil před polednem a opravdu nelhal. Když padla jedenáctá sebral se a odešel domů. Krátce po dvanácté přišel, valník mezitím naplněný, až sajtny praskaly, a již zdálky hlaholí: „Klucí dal jsem k obědu pivo tak musíme ještě půl hodinky počkat…“ Pán, provozovatel  improvizovaného cykloservisu v garáži svého vcelku pěkného domku, na dotaz, zda je možné vyměnit v jeho dílně prasklé lanko přední brzdy, mumlal něco o tom, že teď má nějakou práci. „Jasně“, řekl jsem, „ přijedu tedy za hodinu“. Naneštěstí za hodinu bylo dvanáct. Mechanikovi to hned došlo a odvětil: „Za hodinu jdu na oběd, přijeďte po jedné“. Výměna trvala asi tři minuty čistého času.

Jsem již doma i o prázdninách chodím do práce a v hlavě mi vrtá neposedný červík. Tímto způsobem se hájí  nedostatkové, drahocenné pracovní místo? Takto se bojuje o zákazníka a jeho peníz? Opravdu jsme zcizili nezaměstnaným za záclonou ten krumpáč a lopatu, o které tolik stáli?