Otázka poskytnutého přístupu.

Stál jsem za vetchým, papundeklovým paravánem. S trochou vnitřního napětí, to pro závažnost situace, také kapku slavnostně naladěn, vážím si totiž svobody a odpovědnosti, oko mi ulpělo na pantíku zalomené zástěny. Vyráběl kolega dílnař, napadlo mne, svépomocí. Dlouhou dobu šlo o jasné rozhodnutí a zdálo se, že neotřesitelné. Teď jsem však, s pohledem na suku v lati, vážně zapochyboval. Nevím proč, ale najednou se mi vybavila armáda recyklovaných úředníků, tisíce byrokratů, kteří svou činností otravují a svými nároky okrádají daňového poplatníka. Došlo mi, že humbuk o nejsoucnosti alternativy k účasti v tomto klubu je pouze legalizace existence těchto parazitů. A tak se stalo, že urna spolkla, místo jasného „ano“, prozíravé „ne“. Nesouhlasím se vstupem České republiky do Evropské unie.

Často připomínám svým žákům, že školní docházka je ze zákona povinná a to již od dob Marie Terezie, a že to bylo rozhodnutí velmi osvícené. Pro někoho dobrý vtip, pro druhého  nic  neříkající informace, pro třetího nepříjemnost. Snad ještě častěji připomínám varovně:“…učte se angličtinu pečlivě žáci a žákyně, Spojené státy evropské vás jistě neminou.“ A mne, patrně, bohužel, také ne. Žáci hledí, spíše nechápou (i po patnáctém vysvětlení) neb nechtějí, jiní ignorují. Všichni však tuší na obzoru nějaké problémy. „Zase budou něco chtít a já nechci číst, učit se, já chci domů.“ Všichni dělají, že když o zádrhelu nevědí a také se o něm nemluví, tak není. Rozhlédněte se kolem sebe, kolik lidí ve Vašem zorném poli volí raději cestu nejmenšího odporu, cestu nejpohodlnější. Někteří systém zdokonalili tak, že si z něj vybudovali životní postoj, způsob existence. Ale zpět k žákům. Není-li našinec veden, od útlého mládí, ke zvídavosti, pracovitosti a překonávání překážek vlastní silou, nepoznal-li podmanivou krásu příběhu v knize vylíčeného, nebyla-li v něm pěstována touha být lepší, než ostatní, nepřičichl-li k slastnému pocitu úspěchu, nebo vítězství, nepředvede nic. Kantor na hlavě stojící, je odzbrojen, i kdyby měl na starosti pouze tohoto nemotivačně vychovaného žáka, úkol nesplnitelný i pro samotného Ámose.  Vida, teď se nabízí celý problém pootočit, obnažit jej z úplně jiného pohledu. Diskriminovaný je žák, který touží po vědění, jehož zájmem je získat co nejvíce informací, chce, aby učitel řídil jeho vzdělávání racionálně a efektivně. Ten se však utápí v diskusi s nepřipraveným, neodpovědným, negativistickým jedincem (snad ani ne žákem), ztrácí čas řešením lhostejnosti a bezohlednosti. Jak k tomu ostatní spolužáci přijdou? A co jejich rodiče? V dobré víře v kvalitní vzdělání pro jejich potomka, očekávají kreativní výuku a zušlechťující dopad pedagogického procesu po dobu vyučování a jaká je realita? Tahanice, výmluvy, lži, agrese, nepříjemná atmosféra. A to všechno proč? Protože je někdo líný a má zoufale špatné vzory. Příklady, a ty nejbližší nejvíce, přece táhnou. Ano, mluvím o ostudné skupině lidí, kteří svým tvrzením, že někomu je upírán přístup ke vzdělání, neb se jich školy zbavují a neoprávněně jsou zařazováni do speciálních škol, kydají bahno na práci učitelů, kteří se více, či méně, snaží, kteří ale o takovém přeřazení nerozhodují a to včetně ředitelů.  Oprávněnost převedení žáka z jednoho vzdělávacího programu do druhého je založen na výběru a žádosti rodičů a pokud se tito v problematice neorientují, využívají práce školských poradenských zařízení. Opakuji poradenských, nikoli rozhodovacích. To je jen a jen na rodičích. Mimochodem lidé, kteří vzděláním opovrhují, nemohou míti pocit, že jim někdo zamezil přístup k němu. To, jistě uznáte je ptákovina.

Vítr vane pouští, lká jeden starý šlágr. My však víme odkud tento smrádek fouká. Je to zkažený dech bruselského byrokrata. Ó já jasnozřivý. Jak uspokojující je, žít s čistým svědomím.