Ohroženi na zdraví i na životě.

Četl jsem myšlenku nejednoho klasika o údernosti slova vyřčeného, o zbrani ostřejší, než nabroušený břit, o váze, kterou verbální komunikace má. Čas od času mne zachvátí závist, vidím-li, v příbězích o odvaze a odpovědnosti, na filmovém plátně, jak hrdina svého soka přesvědčí silou argumentu, přiměje k mlčenlivému provážení pravdy předestřené, přinutí ke změně neochvějného názoru.

Kdo žije v srdci našeho kontinentu na začátku třetího tisíciletí, určitě denně pociťuje zkušenost naprosto odlišnou. Zvuky z úst smrtelníků jsou jalové a bezobsažné, uši jsou pak nastaveny na slyšení, nikoli naslouchání. Vynecháme-li sociální skupinu podivínů, říkající si politici, nesmyslně tolerovanou svými zaměstnavateli, příklad naprosto devastující kohokoli, kdo ulpí pozorností, jakoby vyšinutý z reálného života, stejně příliš nepochodíme. Žvaní kdekdo a žvaní rád, obsahem se nezabývaje.

Ve školách je situace velmi podobná. Váha slova, síla argumentu, respekt k autoritě a předpisům, úcta ke stáří jsou španělskou vesnicí. Vzývané zaklínadlo kvalitní komunikace se dávno zvrhlo ve zprofanovaný žvást, hovoří se stále a o všem možném, informací se však nedostává, pokrytecký profesní dialog zakrývá nedůslednost, nekonečná souvětí pak maskují neznalost a zejména lenost. Zkrátka, jak mezi dospělými, tak i mezi dětmi a mládeží, čím dále a více bují nezmar přívalu slov. Pro jejich množství a bezobsažnost a informační dutost, není možné věnovat se problémům skutečně důležitým. Neposlouchají se ani rady, ani pokyny, při nesplnění úkolu je údělem vyslechnouti si dlouhé litanie, proč to nešlo a jak se překážky kaskádovitě navrstvily, nikoli jasné a stručné – co jsem udělal pro zdárný výsledek.

Ve finále si zoufalý pedagog, který dávno poztrácel všechny relevantní zbraně na ubránění své důstojnosti ( a neříkejte, prosím,že neschopný, neb, nezaujal), vyslouží videoklip se sebou samým v hlavní roli, umístěný na síti. Samozřejmě v situaci, kdy hájí ty směšné principy slušnosti a disciplíny. Na čas se stává velmi oblíbeným komikem. Snad jen ty nejsilnější osobnosti, charismatici s přirozenou autoritou jsou schopni čelit nevychovanosti, drzosti, neomalenosti, hlouposti a ignorantství s noblesou, grácií, nadhledem a čistým štítem. A to jistě ne zcela a vždy. Bezpečné prostředí, atmosféra jistoty a důvěry nejsou úplně běžným a samozřejmým pojmem. A to je jistě chyba. Volání po zákonných úpravách na ochranu učitele, přechodný zákaz přístupu darebných klientů do budovy školy, jsou jen nesystémové pokusy o řešení, řešení však důsledků, nikoli příčin problému. Kořeny špatných vzorců chování byly zapuštěny přece úplně někde jinde.

Až budu peskován a pranýřován slovy o věčně plačících a skučících, ztěžujícíchsi kantorech, skupině, kterou všichni dobře znají, neb všichni jakési studium absolvovali a dobře si pamatují na traumatická příkoří, které jim „kruťas“ pedagog připravil, tu profesně deformovanou partu karatelů a napomínačů, mentorů a prudičů, řeknu jediné: „Dámy a pánové, přijďte si to, na pár dnů zkusit. Garantuji, že budete překvapeni!“