Kdo nemá doma dítko školou povinné, necítí asi palčivou potřebu nechat se unavovat destrukcí základního školství ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Škoda.
Uplynul měsíc nového školního roku, první měsíc, s ministerskou kulantností řečeno, společného vzdělávání, nebo ještě „odborněji“, začlenění hendikepovaných jedinců do hlavního vzdělávacího proudu. Ó, jak ušlechtilé. V praxi jde především o to, nacpat děti s mentálním postižením na základní školy, jako úlitbu eurobyrokratům, neb ve speciálních školách (bývalých zvláštních, později praktických) je příliš mnoho dětí cikánského původu.
Co se tedy ve skutečnosti změnilo? Viditelného nic. Podle zahajovacích čísel se do běžných škol vrátilo, v Praze, slovy, sedmnáct žáků, celorepublikově se vejdeme do dvou stovek. Velmi velkoryse odhadnuto. Tedy děti postižené, avšak přehnaně ambiciózních rodičů, které však, již dříve do základních škol chodit mohly, chtěli-li tak jejich zákonní zástupci nesmířeni s hendikepem. Tedy nic, co by stálo za výjimečnou pozornost.
Problémy však nastaly v základních školách. Dopracování vzdělávacích programů je práce na desítky hodin. Žádná legrace. Teď ale jak na to? Pro které hendikepy? Nikdo neví. Nejistota. Chaos. My chceme učit! Vytvoření IVP (individuální vzdělávací plán) je docela pracná záležitost. A to pro každé dítě, kterému poradenské zařízení doporučí stupeň podpůrných opatření. Nesmyslné práce jak na věži, papíry, papíry, papíry, tlak, stále ta nejistota, rezignace na kvalitní výuku. To nemám zapotřebí. Odchod ze školství.
Pravé peklo pak úřednice nadělila školám zřízeným pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, především se sníženým intelektem. Všechno výše popsané v několikanásobném provedení. Vytvořit vzdělávací plán běžné základní školy, který je ovšem pro kočku, neb mentálně postižení, ani ti s poruchami učení, nejsou schopni naplnit klíčové kompetence, dosáhnout očekávaných výstupů. Přeloženo do lidštiny: děti s omezenými rozumovými schopnostmi, či jinými poruchami, děti zanedbané, ze sociálně slabého prostředí a mnoho dalších, nemají prostě na to, splňovat nároky běžného vzdělávacího programu a to jak v rozsahu a hloubce, tak v tempu. Co s tím, nám hlavy pomazané zapomněly říci. Asistenty? Pod heslem: každý svého, celoživotního, asistenta…??? Teoreticky by se mohlo stát, že ve třídě bude asistentů tolik, co žáků, v extrému i více. Je toto normální? Ale co je dnes normální.
A tak každý žák, opravdu každý, bude vzděláván podle individuálního programu s upravenými výstupy, aby se alespoň něco naučili. Jsem možná naivní, starosvětský člověk, ale nemýlím se snad, je škola ještě vzdělávací zařízení, s cílem naučit děti číst, psát a počítat? Evidentně ne všichni si to myslí. A není žádným překvapením, že samozřejmě, nejde o žádnou inkluzi, avšak o likvidaci speciálních škol a hlavně o hromadu peněz, která tuto zhůvěřilost doprovází a do škol, nebo k učitelům se nikdy nedostanou. Školení, semináře, konference, workshopy, poradci, lektoři, brožury, zpracovatelé vzdělávacích programů (!!!)- plnou parou vpřed! Mimochodem, víte, co to je šikanolog?
Jak je toto možné zdravý rozum nebere.
