Kolaps Valachové, šance pro Sobotku.

Inkluze je unikátní organizační forma vzdělávání všech všemi společně dohromady. Geniálně, až neuvěřitelně, se podařilo nalézti systém, který není dobrý vůbec pro nikoho. Přece však, napadá mne. Hádejte. Napovím. Ve škole je nenaj

Inkluzívní, nověji společné, vzdělávání se vyznačuje především tím, že ve školách poškozuje úplně všechny. Prvňáčky počínaje, institucí jako takovou konče. Že nelze současně učit skupinu, jejímiž členy jsou mimořádně nadaní, nadaní, průměrní, podprůměrní, tělesně postižení, smyslově postižení, mentálně lehce retardovaní, středně retardovaní žáci a asistenti, ví každý soudný člověk. Můžete takovou skupinu vytvořit a předstírat vyučování, ale vyučovacího procesu nikdy nedosáhnete. Pouze budete hlídat skupinu dětí. Anebo budete chtíti dosíci svého úkolu pedagoga a alespoň někoho něco naučit. Pak ale někdo musí z kola ven. Řekněme si otevřeně, že ti nadanější to rozhodně nebudou. A tak v koutku třídy, za paravánem (což je jedno z podpůrných opatření che-che), sedí nešťastník (nebo dva, ale ti pak budou vyrušovat a rozbourají hodinu) trápící se počítáním na prstech, ostatní se snaží upravit lineární rovnici. Budete-li mít smůlu dvojnásobnou, vyfasujete do třídy ještě asistenta, což je neerudovaný, špatně placený človíček hrající si na kantora, jinými slovy další rušivý element ve třídě. Pak někoho vzdělávejte. Stanete se nedobrovolně hercem v hořké parodii na snahu ze školního prostředí. A děti tu frašku „zaplatí“.

Pro pedagogy samotné, zvláště ty plnící úlohu třídních učitelů, přijde, kromě traumatu z nekvalitní výuky a nenaplnění svého poslání, masivní nárůst administrativy. Zejména vytváření nových obecných i individuálních vzdělávacích plánů, jejichž počet prudce naroste. Zjednodušeně řečeno, každý problém se bude řešit individuálním vzdělávacím plánem. Zcela důsledně podle hesla, těm, co pracují nejvíce, ještě naložíme, ale nezaplatíme. Mimochodem, zvyšování platů učitelů se odehrává vesměs jen na papíře (zvýší se tarify, ale peníze se nedodají, takže se to hasí z peněz na osobní ohodnocení, odměny atd.). Pro školy, jako instituce, je zátěží především předělávání klíčových dokumentů od zřizovací listiny, po školní vzdělávací programy. Spokojeni nebudou (až na nesoudné, nepokorné výjimky) ani rodiče. Vrásky jim přibydou při řešení školní neúspěšnosti jejich ratolestí, nechuti chodit do, pro ně nepříjemného a nepříliš bezpečného prostředí, záškoláctví. Statistiky zaznamenají nápadný nárůst autistů. Také vylétne křivka těch, kteří si budou, a asi právem, stěžovat že ve škole se nic nedělá, vzdělávání kulhá. Důsledkem bude odliv skupin žáků do soukromých škol.

Zdravotní kolaps vynervované ministryně školství jakoby napovídal předsedovi vlády: „Ty, Bohoušku nedělejte to. Lidé tě proklejí. Nevyhrajete volby. Zastav to, dokud je čas. Odvolej tu neodpovědnou chaotičku, „odbornici“ na školství ze zdravotních důvodů v důsledku přepracovanosti, poděkuj a nasaď tam nějakého soudruha z partaje, žádného dienstbierovce, ten to smete ze stolu pro nepřipravenost systému a karavana táhne dál. Když to neuděláš, půjdeš od válu.“

Je Bohumil Sobotka chlap, nebo paňáca?