Jak vzděláváme žáky, kteří nestačí tempu základní školy?

Drtivá většina smrtelníků absolvovala základní školu, stala se tak univerzálními odborníky na školství, ale hlavně, získala, na vlastní kůži zažitou, zkušenost, jak to vlastně chodí. A proto každý ví, že tam najdeme premianty, kteří studují jaksi samo sebou, žáky průměrné, dříče, lemply i ty, kteří totálně nestíhají. A ti nás nejvíce zajímají.

Školní neúspěšnost žáka mívá mnoho rozličných důvodů. A také pojmenování. To je velmi důležité, neb za dobu mé profesní praxe se odborná terminologie častokráte měnila, s rostoucím pokrytectvím bujícím společností. My se však pokusíme věci a děje nazývat tak, jak nám zobák narostl a nezaobalovat je do honosných, libozvučných a učeně znějících skupin hlásek, či písmenek.  Ale zpět k důvodům. Klasikou je mentální  postižení, tedy snížený intelekt.  Lehké, střední, těžké. Tady je situace jasná. Tito lidé nejsou schopni, a zdůrazňuji, že ani lehce rozumově postižení, zvládnout své vzdělávání ve velkých skupinách, s náročným učivem a poměrně hbitým tempem. Tedy rozhodně ne na běžné základní škole. Argumentace segregací příznivců začlenění takového človíčka do skupiny pětadvaceti „dravců“ je naprosto scestná a vede, paradoxně, k jeho vyčlenění ze skupiny a trávení času v rohu učebny i se svým asistentem – mimochodem nepedagogem, který by měl, podle některých názorů, nahradit chybějící část žákova intelektu. Ten žáček prostě neví, o čem se tam ostatní baví. A tak v ústraní, nebožák, patlá svoje sčítání a odčítání do deseti. Teoreticky by mohla nastat situace, kdy zodpovědný pedagog část hodiny bude věnovati ku vzdělání našeho milého dítka s lehkým mentálním postižením, jak bohulibé, ale zákonitě na to doplatí ostatní žáci běžné třídy, kteří se vzdělávat chtějí, alespoň prostřednictvím tlaku svých rodičů. Pak nastupuje možnost úlevy pro všechny účastníky takové situace, tedy vzdělávání postiženého v zařízení k tomu určeném a tedy specializovaném a hlavně odborném. Základní škole samostatně zřízené pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Malé skupiny, upravený vzdělávací, program, přizpůsobené tempo, maximálně klidné a bezpečné prostředí. Pak se mohou uskutečnit i zázraky. Podobná situace je u žáků, kteří mají intelekt zachovaný, avšak trpí jinými specifickými poruchami. Především poruchami pozornosti (ADHD, ADD), učení, chování, nebo různými formami autismu. Pohříchu tyto záležitosti jsou velmi málo jednoznačné, a proto se do zmíněné kategorie poruch často zahrnují různé jiné projevy chování a školní neúspěšnosti. Včetně absence disciplíny a nepevné a nedostatečné úrovně slušného chování. Nicméně, i specifické poruchy jsou poruchami a vyžadují určitý stupeň podpůrných opatření.  A ty dokáže poskytnout plnohodnotně pouze speciální vzdělávací zařízení.  Program zůstává stejný, tempo je adekvátní situaci v málo početné studijní skupině.  Poslední skupinou jsou jedinci bez poruch jak mentálních, tak jakýchkoli jiných, pouze vzdělání je na žebříčku hodnot pod bodem mrazu a nasazení úsilí pro něco, co okamžitě nepřinese materiální, či lépe, finanční zisk, je zbytečné, nepohodlné, nelibé. Porušení kult lenosti. Ti jsou sice také neúspěšní, ale to je kolize se zákonem a nikoli s formou vzdělávání.

Nezřídka jsme však svědky naprostého zmatení podstaty školní  neúspěšnosti,  tvrdošíjné  prodlužování trápení těchto žáků v náročném vzdělávacím programu, velké nepřátelské skupině, jejichž výsledkem je frustrace z neúspěchu, nepříjemné prostředí, záškoláctví. A jak víme, špatnosti světa vznikají tam, kde se lidé nudí. Místo řešení problému, poskytnutí žákovi pocitu radosti z dobrého výsledku, pěkného ohodnocení, příjemného, bezpečného prostředí, často vidíme stupňující se tlak na likvidaci speciálních škol. Jak je v našich končinách a okolí velmi populární: všechno je obráceně.