Hraběcí radilové – za korunu pytlík.

„Tak si představ táto, ředitel nám doporučuje, po všech těch vyšetřeních a zkoumáních, dát kluka do základní školy praktické, jak on říká. Ale to je, víš co?, normální zvláštní škola. Ne, ne jen přes moji mrtvolu, dyť přece není tak blbej. Blbej teda je, ale určitě ne tolik. Jak říkám, v žádném případě!“ Otec se měkce podívá a věcně poznamená: „A jakou universitu, si myslíš, že jsem vystudoval já?“ Byl totiž vyučený a v současnosti se živil jako řidič.

Naši přátelé za Atlantikem si myslí, že v České republice nejsou rovné podmínky pro všechny a určitě jim tíživě leží na srdci zušlechťování duší českých Romů vzděláváním. Trochu však mají problém, která z těch titěrných zemiček, this  is shit, Československo, Česko, Slovensko, Slovinsko, Jugoslávie to vlastně intenzivně diskriminuje?

To naši spoluunionističtí bratři, spíše však bruselští recyklanti na zlatém bydýlku, vědí přesně. Hrubá nesrovnalost příležitostí, zločin na bezbranné komunitě. A přitom by tak chtěli… V době, kdy snad ještě doutnají vraky aut na pařížském předměstí, kdy v každém velkém městě té naší slavné Unie řádí hordy nudících se a práce se štítících adolescentů a zesílená policejní patrola raději vyčkává, aby se nedopustila, proboha, nezákonnosti,  je to žert v saku a kravatě (povinné kvóty prominou – i v kostýmku).  

Realita je ovšem strom zelený, jak víme, pootočený ovšem poněkud za jiným sluncem, než nám rozumáři vkládají do hlav. Vidím tři zájmové skupiny. Ta první preferuje pohodlí a bezpracný zisk. Jakéhokoli druhu, dosažený jakýmikoli prostředky, hlavně ne prací, nebo zvýšeným úsilím. Ta druhá naopak musí a chce. Hustí to do té první přes nezájem, čímž je dostane do pozice možnosti se zapojit a rozumně fungovat. Ta třetí, škoda slov, žvaní do všeho a o všem, nejlépe bez znalosti věci o to však plamenněji.

Nacpat všechny děti do jedné třídy je komunistický princip. Doplatí na něj nejen ti líní a sociálně zdeformovaní , ale především ti chytří a ambiciózní. Ty dole nepozvedneme, ty výše, když nesrazíme, tak zastavíme. K průměrnosti přiblížíme. Rovnost  dovedená mezi hýžďové svalstvo.

Základní škola praktická (kdysi zvláštní) není slepá ulička. Není to ani dálnice, to ne. Ale fortelně vydlážděná cesta do života to rozhodně je. Nešťastnice matka v televizním šotu si veřejně stěžovala (a na sebe samou žalovala),  jak pro své mentálně postižené děcko svízelně hledá běžnou základní školu k integraci a vyhověla jí až jedenadvacátá. Dvacet ředitelů bylo soudných a fundovaných. To je slušný poměr. Ten dvacátý první, společně s matkou, medvědí službu, pro dítě i děti ostatní zosnovali. Tak jest.

Tatínek, na první pohled až příliš nad věcí, věděl své. Byl totiž vyučen a živil se slušně jako řidič.