Drzost, lež a bezohlednost nemá hranice

Býti opravdu vnitřně svobodný, znamená ignorovat upoceně ubohé, přihlouple omezené a prvoplánově vyčurané věty, na skutky obvykle nedojde, či chování mizerných, zakomplexovaných šmejdů.

Ačkoli s tím velmi tvrdě bojuji, málokdy jsem vítězem. Obrovsky obtížná věc. Nedávno jsem se dostal do slovní potyčky u benzínové pumpy s … taxikářem. Vynechám své hodnocení této sociální skupiny, nicméně tento se choval způsobem: teď jsem tady já a vy ostatní se jděte bodnout. Měl velké auto a malou postavu, mnoho siláckých slov a málo vlasů, veškeré sebevědomí a žádnou pokoru. Nevydržel jsem to, přiznávám, a bylo po svobodě.

V bazénu zase, při veřejném plavání, mezi jinými přikvačil lehce opotřebovaný sportsmen, který se, bohužel pro nás, zřejmě už doma, rozhodl, že bude pilovat motýlka. Na otázku zda to myslí vážně, opáčil otázkou: „A co dělám špatně? Dráhu jsem ti přece nezkřížil.“ Nezkřížil, ale paní vedle měla pocit, že plave v severním Pacifiku.

V politické tahanici o to jak uhasit levičácký malér s dluhy státu – tedy nás všech, mne opět do čela udeřila argumentace socialistů.  Odborníci na pomluvu a experti slizských slovíček z enklávy rozdavačů cizích peněz a zastánců neotřesitelných sociálních jistot pro všechny a tučného zisku pro sebe, opět nadzvedli stavidla na hrázi svého smrdutého, zatuchlého, hnijícího, nechutného kaliště. Do médií vypustili kaskádu lží a pomluv o připravované reformě – ať je jakákoli -  a spoléhajíce na imunitu politiků a otupělost všech, alespoň, průměrně inteligentních občanů, útočí na nejnižší pudy svých voličů. Nestydí se použít jakoukoli lež, hodící se do krámu, a kde není argument, a ten není nikde, verbálně zesměšňují a ponižují lidi, činy, myšlenky. Tedy skutky, které by se v normálním světě rovných chlapů řešili mezi čtyřma …rukama, dejme tomu, neb každý je odpovědný za to, co pronese, nebo udělá. My však nic.

Drzost lidí, kteří zadlužili každou rodinu tohoto státu na dvě generace dopředu, a kteří jsou hlavními nositeli a šiřiteli lidské nezodpovědnosti jak ve slovech, tak činech, nedůslednosti v postojích a rozplizlosti v názorech, nezná opravdu mezí.  Nechápu například, jak první socialista, nebo první odborář, evidentně hodně bohatí muži, láteří na řečništích o solidaritě, sociálních jistotách, propastí mezi bohatými a chudými. Tak proč ti pokrytci plní svá konta z veřejných zdrojů. Zajímá to však někoho?

Je mi naprosto jasné, že další souboj o svobodu své duše jsem, tímto, opět prohrál na celé čáře. Ale cožpak se lumpárny dají přehlížet?

Bojovat však nepřestanu, to si pište!