Děti vzděláme, kdyby nezůstal kámen na kameni.

S prvním zvoněním letošního školního roku a možná ještě chvilku před ním, se zase roztrhl pytel s názory všech rozličných rozumbradů, přechytralých poradů, intelektuálních kulturistů, mezioborových odborníků a vůbec znalců všeho druhu.

Základní školství,  tedy vzdělávání nezbedných oveček na základních školách, je vděčným tématem všech, kteří si lebedí v nekonečných diskusích koho vzdělávat a jak, kým a s kým, kde a  kudy, na přání koho a proč, méně pak už za co a odkud a už vůbec ne v jaké kvalitě. Kdyby vzdělání našich následovníků nebylo tak klíčové, nezbytné, neodložitelné a neobejitelné , na všech myslitelných úrovních, bylo by asi úsměvné poznání, že kvalifikace k takovým disputacím většině z nich schází a tak pouze mlátí prázdnou slámu s cílem uhrát alespoň něco pro své zájmy. Jakoby se mi trochu ztrácí ten hlavní subjekt procesu vzdělávání a to je sám žák. Někdo se honosí tituly, jiný nadprůměrnou výřečností, třetí cítí podporu evropských byrokratů. Žádný z nich, troufám si tvrdit, posledních deset let za katedrou nestál.

Tak tedy kardinální otázka: jaké dnes máme v základních školách svěřence a jaké mají potřeby, nároky, požadavky? Naprosto odlišné, než si kdekdo, a nebojím se říci, také drtivá většina rodičů, myslí. Kdo nenahlédl pod pokličku, neuvěří.

Na první pohled se lišíme formou. Máme Esmeraldy a Keviny, máme Jennifer i Johnyho, odhaduji hrdiny jakýchsi seriálů, máme Dária i Mária, ale také Nikolase, Nikolaje a Lea. Býti Adrianem, Sylvií, či Julií je nuda a nestojí ani za řeč. A nedávno tomu, nás opustila z osmé třídy Angelika, cítila se totiž ženou. Máme však také zmalovaná děvčátka na prvním stupni (zkuste někoho poslat umýt a máte na krku psí hlavu diskriminace), máme hošíky s nagelovanými kohouty, jinochy s věčnou kapucou na hlavě a rozkrokem u kolen. Obarvené vlasy, bez rozdílu pohlaví, od prvňáků k teenagerům, jsou prý za odměnu, to znamená proti, dnes rozšířené módě, vším. Alespoň si to dotyční zákonní zástupci nalhávají.

Lišíme se ale také obsahem. Jsme málo vychovaní, spíše však ne-vychovaní. Až nezdravě často máme ve slovníku obraty: „…se mi nechce…“, „…to mě nebaví“. Víme naprosto přesně jaká jsou naše nepřekročitelná práva („…na to nemáte právo“), avšak povinnosti jsou přece pro dospělé.  Tak po nás hlavně nic nechtějte, kámo hodíme se do nálady, zapaříme na compu. Jinak si táta na vás bude stěžovat.

Na okraj bych rád připojil zkušenost, že hodina výuky takových ratolestí, v atmosféře, kterou sami vytváří, se více, než profesorskému zušlechťování ducha, podobá herecké etudě, sakra dobře zahrané. Nicméně je to práce úžasná a navzdory převládajícímu nezájmu, nakonec platí parafráze z dob minulých. Vzděláme vás, kdyby nezůstal kámen na kameni.

Mudrcové budou dál mudrcovat, integrovat, inkludovat, genderově ošetřovat, vymýšlet informované souhlasy, smlouvy s rodiči, instalovat asistenty a spousty dalších nesmyslů. Ti, kdo do školy chodí skutečně pracovat, však vědí, že : „Psi štěkají a karavana táhne dál.“ Úspěšný, nový školní rok. Pro děti.