Děkujeme, a na brzkou shledanou.

Živit se řečněním mi přijde zvrhlé. Snad ani ne proto, že, v podstatě, je to princip vyhýbání se skutečné práci, neuvěřitelná ztráta času, ale proto, že nechápu rozhodnutí, naplniti něčím podobným svůj životní příběh.

Jsou mezi námi tací a je jich, až nepříjemně,  mnoho, kteří raději několik hodin hovoří, rozebírají, analyzují, hledají důvody, příčiny, ačkoli úplně stačí vyhrnout rukávy a do půl hodinky je hotovo. Odporné počínání je ještě hnusnějším pro skutečnost, že vyhrnutí rukávů nakonec stejně někoho nemine. Kdopak to asi bude? Anebo to nebude nikdo. Ve jménu lenosti odložíme, odsuneme, zamlžíme, zameteme, zesměšníme, zažalujeme, dáme k ústavnímu soudu.

Vezměme třeba naše zákonodárce. Toto slovo má v sobě obsaženou jistou dávku pejorativního nádechu, působí přisprostle i přitrouble zároveň, tváří se zpupně i směšně. Nevyhnutelná personifikace.  No řekněte  sami. Není divné, že někdo chodí skoro každý den  do práce, aby nás obdarovával zákony. Zaplevelili pravidla společenského chování  paragrafy a odstavci tak umně, že se v tom nikdo nevyzná, což je bahýnko pro vyčůránky.  Kultura projevu, nadhled, tolerance, nejsou.  Pouze zášť, žluč, arogance, hloupost, frustrace a drzost. Velkou a tvrdou konkurenci mají ve všech těch různých komentátorech, analyticích, sociolozích, politolozích a co já znám, jak se ti všichni samonazývají. Hlavně vypadat jako nedostižný intelektuál a umět to v médiích šikovně prodat. Naleštit již tak třpytící se ego…Ne však všechno, co se třpytí…

Hořkoslizská atmosféra, kterou rozpoutala rádoby intelektuálská levice okolo končícího prezidenta Václava Klause je, promiňte prosím, na blití. Za vydatné podpory médií, a s podivem právě těch veřejnoprávních, použili amnestii jako klacek, lisabonskou smlouvu jako důtky, byť samozřejmě všichni vědí, že první bylo správně a druhé – automatické nepodepsání toho paskvilu- ještě lepší. Nenechali si uniknout příležitost a mlátí, a mlátí, a mlátí. Udoláme toho chlapa co se nebojí prosazovat své názory a navíc, má pravdu. Neudoláte vážení mudrcové. Na takovou osobnost jste krátcí.

Pomluv, sprostot, lží a dalších keců jsme si užili dost a dost. Nikde jsem však nezaznamenal obyčejnou, lidskou, slušnou reakci na odchod  loučícího se člověka. Prosté a upřímné poděkování. Učiním tedy slušnosti zadost a od srdce vzkazuji: děkuji Pane Prezidente a na brzkou shledanou…