Číslice kontra slovopád.

Položím jednoduchou otázku. Raději byste pracovali na jedničku, anebo velmi dobře až výborně s drobnými, občasnými nepřesnostmi neovlivňujícími však výsledné výstupy fatálně, pouze nevýznamně, avšak přítomnými, nutno, k dovršení nejvyšší kvality, přidat na tempu v činnostech doprovodných a také rozhodovacích, ovlivňujících frekvenční konstelaci řešeného problému.

Na psacím stole naléhavě zvoní telefon. Představuje se mi matka jedné z žákyň deváté třídy a hned spustí tak, jak to jen některé ženy umí. Z jejího argumentačního portfolia vybírám: jak jsem si mohl dovolit ohodnotit v pololetí její dceru trojkou z angličtiny, jak je to možné, když loňský rok chodila na jazykový kroužek, jak má ten jazyk dcera ráda a školu vůbec, jak do ní ráda chodí, co je to za metody výuky překládat texty písniček, a mám-li vůbec nějaké zkoušky, že mohu učit cizí jazyk a když to tedy dcera neumí, tak jsem ji to špatně naučil, a že ona to tak nenechá a bude žádat přezkoušení, a že si bude stěžovat…

S vydáváním vysvědčení se vždy resuscituje ona hydra takzvaného slovního hodnocení. Podporovaná částí pedagogické obce, vyzbrojená jakýmsi tupým argumentem, že stará, dobrá, klasická jednička, nebo pětka, anebo nějaká jiná známka, není dostatečně vypovídající veličinou, a že rodiče mají nárok (právo) na podrobnější popis výkonu jejich miláčka, co mu jde, a kde zaostává, kde držet, a kde přitlačit. S tím by bylo lze souhlasit, za předpokladu, že rodiče své dítko vidí jednou za půl roku, anebo že se zajímají o jeho školní angažmá zhruba ve stejném rytmu. Takové situace asi nezřídka nastávají, rodiče často své potomky málo kontrolují, ale nelze to považovat za obecný jev. Tak se raději kolegové lopotí s bizarními obraty a šroubují výrazivo do hodnotícího sdělení. Viděl jsem zvěrstva typu „…Pepíčku čteš docela pěkně, ale v té matematice musíš přidat…“ anebo „… analytickým rozborem škály znalostí, ukázalo se jako signifikantní …“ a podobně. Zlaté biče a koule.

Dcera paní telefonistky byla nadprůměrně líná a málo pracovitá. Byla také nepečlivá, zapomětlivá a trochu přidrzlá. Znalostí poskrovnu, domácí příprava nulová, zato grimas obličejů a lží přehršel. Za pravidelnou docházku a občasný jasnozřivý záblesk zaslechnutého obdržela průměrnou trojku. Maminka, která v pololetí poprvé začala hrát starostlivého rodiče, viděla ambice své dcery výše. Ani jedna pro jejich naplnění však zhola nic neudělala. Tak si budou stěžovat.

Častokrát jsem přemýšlel, proč ti bláhoví kantoři se hrnou do nesmyslu slovního hodnocení. Je to přinejmenším práce navíc. No považte, dvacet slovních hodnocení po dvanácti předmětech, to je něco chytrých vět. Ve světle svého, popsaného, příběhu se věci začínají obnažovat. Oni se totiž bojí. Bojí se udělit nepěknou známku, vyhýbají se tak nepříjemnostem. Takže žádný bohulibý, objektivní počin, ale obyčejná zbabělost. Všemocná stížnost na správná místa.

A tak učitel sepisuje moudra, která nikdo nečte, protože jim vesměs nerozumí, místo aby se vzdělával, anebo jen zdravě relaxoval při sportu, či koníčcích. A dívenka zase vyhrála. Nehnula prstem, a přitom ona je ta chudinka, za kterou matka tak srdnatě bojuje. Vítejte ve svobodných časech naruby obrácené demokracie.