Život životu ne(prospěšný)

Začalo to tím, že jsem si v knize přečetla citát. Je to kniha o vlcích, a zřejmě toto zvláštní spojení vlků s tímto (zřejmě) slavným výrokem mě po strašně dlouhé době donutilo přemýšlet.

Všichni chceme, tedy většina ano, aby po nás zbyly alespoň děti. Ale ve své marnivosti bychom raději ještě něco víc, něco, co bude žít ještě dlouho po nás a bude lidem stále říkat, ano, jistě, to byl on/ona. Nezáleží na tom, zda je to firma, kterou vybudujeme, pozice ve vysokém managementu, kterou proslavíme, zda to bude e-shop přeposílající cizí zboží nebo umělecké dílo. Nejlépe kniha, jak jsem tak pochopila. Proč by jinak každý druhý člověk mluvil o tom, že se mu toho přihodilo tolik, že by to vydalo na knihu, a že posléze, v důchodu, tuto knihu pamětí sepíše. Nevím, jestli se to někomu povedlo, přijde mi spíš, že lidé začnou psát mnohem dřív, že jim jejich talent nedá pokoje a oni ho ze sebe musí dostat ven. Myslím, že to není plánované a že se to neděje po šedesátce. Ale možné je všechno.

Život začíná v 50ti

Řádky padesátky píšu také proto, že jsem začala vykřikovat, že život začíná v 50ti (nikoli, jak tvrdí podtituly časopisů pro ženy ve 30ti a 40ti). Pokud vím, žádný barevný magazín plný extravagantní módy a módních doplňků už se nezačne chlubit tím, že si na titulku vystřihne ženu ve věku, kdy už je mnohdy babičkou… Ačkoli je mi „teprve“ 48 let, musí se to zaokrouhlit, to je jasné, jinak by to nebylo zajímavé. A taky jsem chtěla říct, že mnoho žen v mém věku vypadá fakt dobře a na titulní straně těch nejznámějších čtení pro ženy by vypadaly mnohdy lépe než ty mlaďounké dívky.

Možná je to charisma (to se tedy asi s věkem příliš nemění), ale určitě je to moudrost a prozření, které začnou ze starší ženy vyzařovat. Tedy pokud to dovolí. A pokud se aspoň čas od času nad věcmi života zamýšlí.

Nejde internet, wow

Nejde internet, nemůžu na to konto pracovat, na dlouhou procházku s Jerrynem bylo moc horko… zkrátka už nemám k čemu utíkat. Jenže… a právě… nedělní podvečer jak vyšitý, nic nikde, prázdno… Chtěla jsem se potkat s tím týpkem z čekárny od doktora, on evidentně nechce nebo se spíš bojí, nevím. Je to škoda.

Svým způsobem se těším, až bude Amálka dospělá, doufám!, že se ke mně vrátí. Teď to nejde a celou pubertu nepůjde, to je jasný – to musí zvládnout Jerrynek a pak ten chovnej psík, kterého plánuju. A na kterýho vlastně šetřím. No jooo! Chtěla jsem Pašáčkovi udělat něco jako deník, pár fotek od doby, kdy jsme se podruhé v životě seznámili, ale ty fotky jsou všechny nějaký stejný, hehe, na všech je v posteli s „nahrabanejma“ dečkama. Díky bohu za ta asi 3 videa, ta jsou taky stejná, ale já jsem fakt nemožná s tím focením. Proč ho nefotím venku? Nebo když byl vykoupanej a rozjívenej, vypadal jak štěňátko.

„Ty musíš napsat knihu!“ Smutný úsměv, „hmmmm a jak to asi mám udělat?“ „Nevím, prostě musíš. Já tě k tomu dokopu. Já budu první, kdo si ji koupí. Chápeš jako, nový Memento…“ Lilien hlavou běžely všechny myšlenky na to, kolik podobných knih leží někde zapomenuto, kolik jich i třeba někdo vydá, ale skončí na oné příslovečné skládce dějin. Usmála se: „Tak jo. To musím.“ Ale pro Kristýnu už bylo téma dávno vyčerpané, jela jako vždy styl motorová myš s tím, že je to vlastně taková vnitřní loterie, na které z vířících myšlenek padne los. „No, hele. Já nemusím jít s těma holema nutně sama, to já tě ráda vezmu s sebou, někdy šly i holky, jen tak, různě si mě fotily a natáčely a měly ze mě ohromnou srandu. Jak je máma pitomá, chodit tady po okolí, kde jí navíc všichni znají, s hůlkama.“ „Fakt jo?“ zeptala se Lilien, čímž přerušila další z nekončících vět nekonečného příběhu, „to bys mě zachránila. Jako opravdu, že jo. Já nejsem schopná někam takhle sama vyjít, teď nedávno se mnou musela Amálka jako doprovod k doktorovi, protože já měla regulérní fóbii vyjít ven…“ „Byla bych ti vděčná.

Viola

„Ahoj, já jsem Lilien.“ „brý... mumly, Viola“, zněla odpověď. „Víš Violko, to je ta Lily, co jsem ti o ní povídala, tak jsem vás chtěla seznámit.“ Naprosto absurdní situace, já ve svých 50ti a proti mně krásná osmnáctiletá dívenka s oholenou hlavou, tunelem v uchu, teplácích a mikině jako kluk, který navíc na oblečení kašle. A s IQ 158. I tam jsme si byly vzdáleny jako svým věkem. Mých 152 jsem dávno úspěšně srazila nepřeberným množstvím alkoholu a drog, teď jsem ji mohla oslnit maximálně tím, že rozeznám organickou chemii od anorganické. Ale zřejmě i to stačilo. „Tak já se jdu zase učit.“ „Běž Mimi,“ prohlásila Karolína a dcera ucukla před její snahou o pohlazení. „Ale no jo, no, já přece vím.“ Jasně. Víme. Mámy puberťaček, které vždy budou našimi malými miminky, těmi cizími, divnými tvorečky, co se najednou objeví a jsou tu už napořád.

S Violkou se občas vidíme, zajímá mě její pohled na věc, jasně, doba je jiná, to, že má přítelkyni a ne přítele, to už je každému jedno, ale jako člověk je strašně zajímavá. A mně podobná, v tom se Karolína nemýlí.

V 50ti život i končí

Přišel podzim, resp. Krásné babí léto, jsem vděčná, že mohu ven alespoň s tím pejskem. Jinak mám pořád strach a ruším věci, na tom se nic nezměnilo. Jenže teď se dějou takový věci – no, tak nějak jako bych to přestala zvládat nebo jak to říct. Ještě před tím, než přišlo to nejhorší, jsem měla zvládnutou recidivu, jenže! Jak zvládnutou? Kdy je zvládnutá? Zatím jsem jen pootevřela vrátka a držím se za nimi. Jenže klíč už bohužel mám. Asi je poslední šance, poslední doba, kdy to všechno můžu sepsat. Pro Amálku a případně i její děti a děti dětí, taková rodová kronika, která začíná uprostřed ničeho a tam taky i skončí, pokud třeba někdo nenaváže.

„Jerryne, stačí! Teď jsi měl, za chviličku,“ říkám nahlas a shazuju psí tlapinky, které mi jako obvykle přistály na nohou, „za chviličku. Tak tady máš kostičku, vem si jí a běž si hajnout, stačí!“ V tomhle jsem marná. A to můžu třeba tisíckrát vědět, že když bude tlustej, bude taky nemocnej, ale ode mě chtít sebeovládání… inu, to je dost problematický bod.

Nicméně, čas našich životů se krátí, a ačkoli já si padesátku představovala jako nový začátek, je to spíš konec. A to zcela vážně konec. Života. Kamarádi mají až neuvěřitelně často různé až příliš zákeřné choroby, úrazy a vlastně i zvláštní životní historky. Možná by stačilo zachytit aspoň část, než mi to všechno proteče mezi prsty. Každopádně, pokud úspěšně doplatím insolvenci a pak se třeba ocitnu v blázinci, vím, že tentokrát, že prostě poprvé, co jsem někde zavřená, toho musím nějak využít. Ale zlé myšlenky pryč – my sami nejsme svými myšlenkami, ale když na něco člověk myslí příliš často, do života si to přitáhne a ta věc se skutečně stane.