Přítelkyně z domu smutku, koně a draci

„Tenhle trest ještě nezačal, a už ho nedávám!“ A tak jsem se seznámila s Bárou, ostřílenou kriminálnicí, která by ve svých 54 letech a plná síly, v součtu tak taky takových dobrých 10 až 15 let nasbírala.

A to jen vloupačky a podvody za účelem sehnání si perníku. Strašně inteligentní ženská, „světská“, ale taky vystudovaná učitelka. Bára byla super, byla by super i dál, ale jak ji pohltil ten kriminál, ty známý ženský, co tam měla, začala jet násilnou „politiku“ i na mě, a to mne fakt mrzelo. Navíc klidně pustila důvěrné sdělení a u ní jsem opravdu nevěřila, že to udělá, bůh suď, jak to s těmi jejími „chábry“ vypadá, jestli se spíš podržej, nebo klidně podrazej. Jeden den jsi kámoš, druhej den ne a třetí zase jo… tohle zásadní vězeňské pravidlo jsem se nikdy nenaučila respektovat a řídit se jím.

Jo, pokusila jsem se o to, někdy to i ze situace vyplynulo nebo prostě proto, že se snažím být zadobře s každým. Bára vypadala velmi spolehlivě, nevěřím, že by pustila některého ze svých kompliců… tohle byla přeci jen jiná situace. Měla vztek, že já a Vietnamečka jí nedáme tabák, přitom ani my samy jsme co kouřit prakticky neměly, bylo to úplně na začátku. A než se zaúčtujou příchozí peníze, taky to značně dlouho trvá.

Pak jsem se s Bárou ještě potkala v práci, kde opět po mě chtěla nějaké peníze, nezajímalo jí, že má na návštěvu přijet dcera a že jí chci něco malého koupit k svátku. A to jsem přesvědčena, že ona a její „klika“ i mně, nejenom vyřazeným na první dobrou – zaplať, udělej službičku, sežeň, lízej mi nohy…, vykazovala nižší podíl práce, než jsem opravdu udělala a přepisovaly si to holky k sobě. Nakonec se to snad nějak provalilo, ale to už jsem do práce nechodila.

Manuál úspěšné logistiky

Ale zpět k pobytu na vazbě. Kromě toho, že to samo o sobě bylo hrozné, člověk si užil spoustu legrace. Protože tam byli muži i ženy společně, obě strany šílely! Pořválo se na sebe do oken, do kotců a z nich během vycházek, „telefonovalo se přes WC, „koňovalo“ se a „pouštěly se draci“ Koňování a pouštění draků je důležité hlavně pro předávání zásilek, ke komunikaci jen tehdy, pokud jsou dané osoby příliš daleko od sebe.

Ruzyňská věznice má osm pater, tak je to někdy obtížné. Ale kůň nezklame. Můžete ho spustit z nejvyššího patra až do suterénu, pokud se vám tedy podaří sehnat provázek nebo vystačí prostěradlo roztrhané na proužky. Na konec stačí umístit nějakou zátěž, nejlépe zubní pastu, aby se vám podařilo prostrčit ji hustou mříží. Posílá se tak hlavně tabák, káva, cukr a prášky. A kolem budovy jsou popadány desítky zubních past, mýdel a jiných závaží. A také tabáky a sáčky s kávou, pokud se kůň přetrhl nebo došlo k nějaké jiné nehodě. Draci se používají pro horizontální komunikaci. Na konec tenkého provázku přivážete pytlík a počkáte na správný směr větru. Ten pak pytlík poponese k vedlejším oknům, kde si ho příjemce stáhne tyčkou, nejčastěji vyrobenou ze silně smotaných kusů novin a časopisů, aby se neohýbala.

Není to žádná legrace, zdroje jsou omezené. Jen málokdo vlastní lepidlo či bavlnky, a tak se musí opět hodně improvizovat. Stará dobrá prostěradla! Pro pouštění draků použijete nejprve nitě. Ve chvíli, kdy se s druhou stranou propojíte, tenký provázek se vymění za něco silnějšího, aby to uneslo potřebný náklad. Pokud je člověk dostatečně „provařený“ a má s ostatními obviněnými dobré vztahy, dá se posílat i napříč. Nejprve nahoru, kde to zodpovědný mukl pošle do strany, aniž by ukradl obsah balíčku. Dobré vztahy jsem měla.

A tak jsem si vesele vypomáhala přes šest pater nahoru a čtyři okna v řadě, kdy musí všichni spolupracovat. Obvykle to chce nějakou malou úplatu, trochu tabáku a/nebo kafe, ale zásilka dorazí!

__________________________________________________________________________________

SVĚTLA SVĚTLÉ

„Nemá cenu obracet se zpátky,

protože včera jsem byla někým jiným.“

(L.Carol)

Rozezvučela se siréna ohlašující čas vstávat, ustlat dle předpisů a připravit se na kontrolu stavu odsouzených. Tady se tomu ještě neříká sčíták, stačí se u postele postavit do pozoru.

„B8K9R5 dneska eskorta.“ A zabouchl těžké dveře

Že jedu eskortu do věznice mi řekli až ten den ráno. Není to obvyklé, běžně dají vědět aspoň den předem, aby člověk stihl sbalit všechny ty krámy, co na vazbě nashromáždil. A že já jich za těch 9 měsíců na vazbě měla fakt hodně.

Jel nás standardně plný autobus, muži vzadu, ženy vepředu, pouta, těžší případy „medvědy“, což jsou pouta spojená s pouty i na nohou. Hlídal nás nebezpečně vyhlížející rotvajler, dva maníci se samopaly s krátkou hlavní, dva pouze s pistolkami u boku. Byla jsem ráda, že konečně opouštím vazbu, koneckonců každý vězeň, zblblý životem v bezčasí, je rád za každou změnu, byt je to změna k horšímu. Což byl tenhle případ.

Přijížděli jsme k nevině se tvářícímu bývalému dětskému táboru, dojem rušily jen vysoké zdi, modrá barva frajerů z vězeňské služby a modrošedé mundůry holek, které už nás vyhlížely ze zamřížovaných oken. Opět – každá situace, která vytrhne vězně ze zapomnění je zážitek. Měla jsem eskortní vak tak narvaný věcmi (a bohužel hlavně knihami), že jsem se po výstupu z autobusu svalila na zem. Nikdo vám nesmí pomoci, tak jsem se dovlekla k příjmu. To už jsme naštěstí alespoň neměly pouta. Z oken se, samozřejmě, ozýval řev smíchu. Takže jsem se „proslavila“ hned na poprvé.

Vše je jednou poprvé. A pak už napořád

Podle Kirkegaarda úzkost bytostně souvisí s prvotním hříchem a dědičnou hříšností. V úzkosti ze hříchu může člověk prožívat sám sebe jako duchovní bytost, což znamená, že má spojení s Bohem. Hřích je podle Kirkegaarda tím, díky čemu se člověk stává sám sebou. Jinými slovy tu jde o cestu individuace: ve hříchu se člověk stává jedincem, protikladem stádní bytosti. Tehdy je cele člověkem.

………………

„Čaje, kurva, co na mě tak civíš?“ „Promiň, na něco jsem myslela…“ „A ty máš děti, čaje?“ „Jo, mám 5letou dceru, stýská se mi…“ „Ty, já za dětma pláču každý den, každý den se večer modlím, aby byly v pořádku a aby ten trest už skončil.“ „A to je tvůj první trest?“ „Ale neee! Teď mám teda jen 2 roky za čorky, předtím jsem seděla 5 let za podvod a ještě předtím 3 roky jako komplic v prodeji drog.“ „A kdy jsi stihla být s těma dětma?“ „Jezděj na návštěvu, každý měsíc, teď už můžu i na odpoledne ven…“ „Čaje, nemáš nějakej tabák a papírky? Jak se vlastně jmenuješ?“ „Lilien. Trochu tabáku a papírky ti vezmu na večeři.“ „Lily, jsi nejlepší, věř mi, čekám na balík, všechno ti vrátím, mně můžeš věřit, ale jinak tady nikomu nevěř.“

Tahle konverzace se odehrává v drobných úpravách několikrát denně. Vlastně vystihuje podstatu celého vězeňského systému, trestu i odsouzených. A kdo to neví, mnohokrát se spálí, než se podvolí. Vzdorovat se nedá, zkoušela jsem to. A vím, že právě proto jsou tu všichni tak osamělí.

__________________________________________________________________________________

„Ta Zoja je čím dál divnější, nezdá se ti?“, ptá se Jitka Hanky, protože nás ostatní považuje ještě za nováčky, ale i my už víme své. „No jo, takhle si to zkur…, mohla žádat o podmínečné propuštění a nechá se vyhodit z práce.“ „A taky má nějakej problém s náma“, říkám já, „já jí totiž nebudu uhýbat nebo jí dávat tabák a kafe jen proto, že sedí už 6 let, nikoho nemá ani tady, ani tam, odkud vlastně pochází.“

Člověk nikdy neví, jak zacházet s ostatními, aby je proti sobě neštval, ale zas aby ho ostatní moc neotravovali. Zejména ten neustálý kolotoč tabák, kafe… Zoje hráblo a já mám, bohužel, právě tu vlastnost lidi, kteří se mnou mají osobní problém, poštvávat proti sobě ještě víc. Drobnostmi a náznaky, ale jasnými. A tak to skončilo, jak muselo. Přišla za mnou na kuřárnu, když tam nikdo nebyl, kamery tam nejsou, chytla mě pod krkem a něco syčela v ruštině (které sice rozumím), ale tohle nemělo hlavu ani patu. „Dej tu ruku okamžitě pryč“ reagovala jsem ledově chladným a výhružným hlasem. Už jsem se chystala k obranému úderu, ale ona ruku sundala a odešla. Od té doby mě nechala být, možná až na drobné příspěvky na mou adresu, plné zloby, sama byla plná zloby a nenávisti, chápu, že si potřebovala nějak ulevit.

A možná právě proto jsem ji nahlásila, že mě napadla. Abych se jí zbavila. Zla už tam tak jako tak bylo tolik, že tenhle nadstandard jsem opravdu neměla chuť snášet.

Když se člověk zaplete s OPAS nejde nikdy o to, co dělají členově vězenské služby, respektive, co by dělat neměli, vždycky jsou to odsouzení, kdo na věc doplatí. Kupodivu to tentokrát nebyl tenhle případ. Od doby pobytu na vazbě jsem se OPASu vyhýbala, zkušenost z vazby mi jasně ukázala, že vyhrát nemůžu, i když i přeci jen i jako mukl něco málo zmůžu. Ale jen opravdu velmi, velmi málo. Za to riziko a energii to nestojí, s bengama je prostě lepší vycházet v dobrém, jak jinak.

Celý kriminál je přetvářka, tak proč ne tohle?