Průvodce nákupem spodního prádla

Při převzetí mě od policajtů do vazby, znamenalo nejprve počkat 3 hodiny ve značně nepohodlné pozici s pouty na rukou, hladem a v zimě. Dovnitř jsem se málem těšila, tak nějak jsem si i později všechno spojovala s léčebnou.

To, co mě čekalo, se tedy od léčebny (a to i od detoxu) lišilo značně. Černě vymalované kabinky pro převlečení, zdi šedo žluté stářím a oprýskané, všechno pokryté vzkazy od Jirky Aleně, kolik kdo dostal metrů (měsíců), od Petry Pavle, že stejně zůstanou spolu, až vylezou, „zavřít můžou, pustit musej“ a A.C.A.B., věrná to písmena, že všichni policajti jsou svině. Ta najdete ve vězeních a na tetováních vězňů vždy a všude.

Třásla jsem se zimou, dozorkyně mi hodila oblečení, kalhotky z dob komunismu, naprosté bombarďáky ve velikosti XXL. „Prosím vás, buďte tak hodná, neměla byste alespoň trochu menší, přeci jen… na mou postavu (tehdy jsem vážila asi 45 kg).“ „Mlčte, taky nemusíte dostat spoďáry žádný!“ Pro sebe jsem si řekla něco o sviních a bez kalhotek jsem nakonec zůstala stejně, protože s tou velikostí se opravdu nic dělat nedalo.

Nepomohly žádné uzle, utahování gumy, nebylo s kým měnit, všechny jsme měly něco obdobného... tak jsem musela počkat na nějaký tabák, kávu nebo Rivotril, abych si kalhotky „koupila“ civilní. Rivotril, jako benzodiazepin s uklidňujícími účinky, Hypnogen jako prášek na spaní a různé formy opioidních analgetik jsou totiž mocným platidlem, a že já zrovna toho Rivotrilu měla předepsáno docela dost, zvládla jsem, díkybohu, i první týdny, než mi přišly nějaké peníze.

Když není tabák a káva, je to krize, krize, kterou jsem si prošla mnohokrát. Já, se svou úzkostnou poruchou, jsem se hroutila i týdny dopředu, že nepřijde balík, návštěva nepřijede, peníze nebudou zaúčtované, i když mi je poslali… zkrátka pro mě další stres ve stresu.

Převlékla jsem se tedy do toho, co jsem dostala a nechala se odvést na celu. Bachařka nakonec byla tak hodná, že se jí podařilo pro mě sehnat alespoň nějaký tavený sýr a rohlík. Za to jsem byla vděčná. Naštěstí se mi chtělo tolik spát, že jsem dočasně ani neřešila nedostatek kouření.

Druhý den probíhaly prohlídky u lékaře, odběry krve – zejména na přítomnost drog a léků ovlivňujících psychiku, a k mé smůle a při mé nasranosti proběhl i pohovor s psycholožkou. Odpovídala jsem normálně, na otázku, zda se chci zabít jsem odpověděla: „Samozřejmě, a kdo by tady taky nechtěl?“ Myslím, že takhle se cítí většina obžalovaných při přijetí na vazbu, akorát mají dost rozumu, aby to neříkali nahlas.

Mluviti stříbro, mlčeti zlato, měla jsem mlčet taky. Takhle jsem si sbalila „kouli“ (deka, polštář osobní hygiena, knihy atp. svázané do neforemného pytle vždy protilehlými kraji prostěradla) a vyrazila na takzvané „kamery“, tedy speciální celu, kde je člověk pod dohledem, aby si neublížil.

Zde jsem začala navázala svůj velmi problematický vztah s OPASem (oddělením vnitřní „policie“, jako má armáda svou vlastní policii, má ji i vězeňská služba), ale také jsem právě tady poznala, že i mezi členy vězeňské služby se dají najít slušní a hodní lidé. Překvapivě mnoho z nich nemá potřebu něco si dokazovat, uplatňovat moc nad bezmocnými, jsou to zaměstnanci, kterým jde o relativně dobře placenou práci, a hlavně s výsluhovou penzí! Nemají důvod, proč by se k obžalovaným neměli chovat jako k jiným normálním lidem, tedy pokud se, samozřejmě, obžalovaný alespoň trochu normálně chová.

Jeden dozorce mi dokonce dal cigaretu. A pak se stal ještě větší zázrak, přišla mi ex-offo právnička a přinesla mi krabičku cigaret! Netušila jsem, že státem vylosovaní obhájci plní i takovéto služby! Krabku jsem vykouřila během večera, ráno jsem měla tabákovou kocovinu a bolela mě hlava, ale po týdnu, kdy jsem nekouřila a začínala si na ten stav zvykat, mi najednou kouření začalo zase hrozně chybět. Těšila jsem se zpátky na své patro, kde, jak jsem naivně doufala, se situace s cígama snadno vyřeší.