Věznice pražská

Je to vyprávění smutné, hlubokomyslné, dojemné, ironické či s obrovskou dávkou humoru, protože to všechno ve vězení je. Ale autenticita, ta zůstává v člověku, který tím prošel. Spisovatel to asi napíše líp, jen bude něco chybět.

Předtím

Možná bych se měla představit. Ale to není důležité. Stejně tak jako mluvit o tom, co bylo předtím. A asi ani o tom, co bylo potom. I když… Proč jsem si tehdy myslela, že všichni ti kluci, co o mně stojí, a že jich opravdu nebylo málo, proč jsem si myslela, že mi patří? A že tím, že se s nimi vyspím, se jim nějakým způsobem odvděčuji, a zároveň se jich zbavuji i je k sobě poutám?

A proč jsem pak tak těžce nesla, když jsme dospěli, že oni mají svůj život, do kterého už nepatřím, že mají své milenky, své ženy a své děti? Žárlím. Ne na všechny, ale žárlím. Jsem nejraději za ty, co zůstali starými mládenci a vlastně jsem vděčná i za ty, se kterými jsem nikdy nespala. Jeden z nich mě hluboce miloval a nedávno mi řekl: „Chtěl jsem ti dát lásku, tolik jsem tě miloval, tolik jsem tě chtěl. Ale ty jsi chtěla utrpení, a to jsem ti dát nemohl.“

Vím přesně, jak mi bylo. Pila jsem a motala se kolem chlapů, protože jsem měla strach. Pila jsem toužíce po sebevyjádření, ale měla jsem strach. Byla to bolest z konformity, do které jsem za žádnou cenu nechtěla upadnout. Nelze vytvářet hodnoty ve světě, který požaduje striktní řád, kdy nejde vyměnit den za noc a střízlivost za zmaštěnost.

A tak jsem se potácela v touze něco stvořit a neschopnosti udělat cokoli jiného, než upadat pomocí alkoholu a plánů, které jsem mimo střízlivou realitu vytvářela.

Hra nekončí nikdy

Strašně jsem se těšila, až budu mít feťáky z krku, přitom drogy na dosah. Až budu moci být s dcerou, až začne chodit do školy. Do té doby mělo být vše O.K. Nejen, že se z toho nestalo nic, feťáci mi ukradli i tolik střežený zbytek možného života, hmotné věci, ty samozřejmě, to bylo na denním pořádku, ale poslední ukradený notebook mě zlomil. Překvapivě on mě poutal k životu a mé duši.

Never mind.

Game is not over, yet.

So.

Let´s go.

Věznice pražská

Nevím, proč se v Čechách o vězení nepíše. Četla jsem snad jen Kantůrkovou, tehdy to byl možná ještě větší masakr, ale podle toho, co jsem se později dozvěděla, političtí vězni se měli dobře. Jasně, podporoval je z venku exil, nebyla to skupina feťáků, kteří nic nemají. Ale mají vylhané stejné příběhy, jako v knize Přítelkyně z domu smutku, dokážou být možná ještě víc zlí, než tomu bývalo, jsou to prostě povětšinou strašné krysy, kterým by člověk nejraději rozkopal obličej. Ale já tu byla kvůli násilnému trestnému činu a situace byla i tak dost napjatá.

Tedy, teď jsem knížku o ženském vězení konečně našla! Zora Castillo: Kriminál. Jenže Castillo je spisovatelka a její knížka je „inspirovaná skutečným příběhem“. A to je to, co já nechci. Taky bych o tom uměla vyprávět, smutně, hlubokomyslně, teoreticky, dojemně, ironicky či s obrovskou dávkou humoru, protože to všechno se ve vězení dá najít. Ale autenticita, ta zůstává v člověku, který tím vším prošel. Jistě, nikdy nemůžu napsat příběh, který by se dal srovnávat s tím, který napíše profesionál.

Ale chci to zkusit, třeba je to moje cesta z celoživotního vězení vnitřního. Přesto jsem ráda, že se tento typ literatury konečně na trhu objevil. Jsem na tu knihu zvědavá. Možná budou vzpomínky bolet, ale snad si konečně vzpomenu na věci, které by mi psychologové doporučili si „odžít“, abych se jakože prý hnula z místa. Ale já si nemyslím, že v tom je ten problém. Vlastně ani nevím, co to znamená, něco si „odžít“. Těším se, protože si budu určitě chtít zapsat nějaké komentáře, recenze, kritiky… jistě, není totiž nic snazšího než hledat mouchy u ostatních. A jelikož v životě chyby na druhých moc nevidím (a rozhodně o nich nemluvím), tohle je skvělá cesta, jak si to zkusit užít!

Vražedkyně

Nevím, jak to zvládaly holky, co tu byly za vraždu dítěte, samozřejmě nejtěžší zločin, následuje vražda matky. Přišlo mi ale, že jsou tak hloupé nebo fakt těžce psychopatické, že jim to ani nevadí. Já jsem byla vždycky ta, která s lidmi vychází velmi dobře, vtipná, i přes diagnózy těžké deprese, hraniční poruchy osobnosti, generalizované úzkostné poruchy s panickými atakami, sociální fobie a prvky obsedantně kompulzivní poruchy.

A možná by se ještě něco našlo, kdyby někdo chtěl hledat. Takže panující vztahy pro mě byly jak ze zlého snu, jen těžko jsem se orientovala v té neustálé atmosféře prospěchářství a nenávisti.