Zase jedna šílená matka. Proč?

Protože krátké, ze života a s pointou. Ta totiž v obrovském množství případů (a především příspěvků na soc. sítích), které nás informacemi přehlcují, zcela chybí. Stejně tak, jako kontakt s realitou.

Myslím, že většina z nás si přeje něco tu po sobě zanechat. Někdo možná touží, aby ho lidé znali (a pokud možno obdivovali) už za jeho života, ale když to neklapne… Zkrátka, děti se začnou stávat tím, co tu zanecháme a chceme, aby byli co nejlepší a samozřejmě i hrdí na své rodiče (tím tedy v povědomí zůstáváme). Ale neměly by naše děti vědět víc, než to, co znají z pohledu mamka a taťka? Nemyslím tím, abychom jim naservírovali všechny křivárny, kterých jsme se kdy dopustili a ukázali tak, že někdy se prostě člověk rozhodne nemorálně, aby si zachránil kůži. Je to v nás, je to vrozený pud, který ve jménu nějakého vyššího smyslu překonají jen ti opravdu nejsilnější.

Chtěla jsem říct, že moje dcera občas opravdu mým historkám ze života nevěří. Asi věří, protože máme takový vztah, ale určitě jí to nezajímá natolik, aby informace uvízly v paměti, a hlavně – nikdy jí nestihnu říct všechno… Jenže já bych ráda. Protože občas je to legrace, pak také věci, které pochopí až časem a ostatně i já si přeju, abych dál zůstávala v povědomí.

Miluju propisky a psací pera. A nejrůznější notýsky a diáře. Jenže to se bohužel už nenosí. Možná tak na deník. Pokud ho ovšem vždy někam nezabordelíte a nebudete přerušovat jeho psaní vždy alespoň na pár let. No, a to už je důvod, proč psát blog. Jen tak informace zůstanou v prostoru, kde je nemohu ztratit.

Druhým důvodem je útržkovitost vzpomínek, někdy jsou to polemiky a hloubání o vyšším smyslu, jindy celkem humorné historky. Tedy, ono by humorné byly, jen kdyby se mi to tak podařilo i předat. Nechci jí předkládat svůj životopis, ale chci, aby jí to, co si přečte, vždy dodalo sílu, a pokud možno i úsměv na rty.

A totéž bych chtěla dát i vám, milí čtenáři. Protože diskusí, debat, knížek, filmů a především streamování, které nás informacemi přehlcuje, může být takový deník jedné šílené matky, která se nevzdala (zatím) příjemným oddychem.